Žena zemřela v domově důchodců. Když sestra našla dopis na rozloučenou, rozplakala se

Fotografie: Depositphotos

Denně se do pečovatelských domovů dostanou tisíce starších lidí. Mnozí doufají, že je rodina navštíví nebo jim alespoň zavolá. Často jsme ale příliš zaneprázdněni na to, abychom si udělali čas.

V posledních chvílích života mnoho starších lidí zůstává s pocity osamělosti a frustrace. Toto byl také příběh této starší ženy, která žila poslední roky svého života v domově důchodců, kde byla zcela odkázaná na pomoc zdravotních sester, pečovatelek a lékařů. Byli to jediní lidé, kteří byli se ženou v kontaktu a přesto ji viděli jako starou, zahořklou ženu. Ale pak, když zemřela, pečovatelka v jejím nočním stolku našla něco, co všechny rozplakalo.

Pečovatelka našla dojemný vzkaz

Na nočním stolku vedle postele, kde stará žena zemřela, našla ošetřovatelka dopis napsaný na pečlivě složeném papíře: „Podívej se na mě. Co vidíš, ty, který ses o mě staral, co vidíš? Co si myslíte, když se na mě podíváte? Zatrpklá stará žena, trochu bláznivá, ztracená, slintající, zpívá si a často neodpoví, protože nedoslýchá. A přesto ji nikdo nevěnuje pozornost. Nebo nedělá, co chcete, pak ji vykoupete, je to dlouhý den.

Je to, co si myslíte, také to, co vidíte? Jestli si myslíte, že ano, pak otevřete oči, protože to nejsem já. Řeknu vám, kdo jsem, když tady sedím, klidně, zatímco se mnou pohybujete a říkáte mi, kdy mám jíst. Jsem poslední z deseti dětí, které se narodily mému otci a matce, milujícím sourozencům, kteří se měli rádi. Byla jsem kdysi šestnáctiletá dívka, která snila o tom, že bude mít jednoho dne chlapce.

Po dvaceti letech mi srdce plesá radostí při vzpomínce slib, který jsem ten den složila, Bylo mi 25 let, měla jsem dítě, které potřebovalo péči a bydlení. Ve třiceti bylo moje dítě starší, rostlo rychle a byli jsme propojeni. Věděla jsem, že toto pouto bude trvat navždy. Když mi bylo čtyřicet let, věděla jsem, že nás mé dítě opustí, ale můj manžel se mnou zůstane a postará se o mě.

Fotografie: Piqsels

V 50 letech jsem viděla, jak si děti opět hrají kolem nás, byla to má vnoučata. Pak nastaly temné dny, poté, co můj manžel zemřel. S obavami jsem hleděla do budoucnosti, mé děti měly plné ruce práce s výchovou svých dětí. A já vzpomínám na ta léta a lásku, které jsem poznala. Jsem už stará, život je pryč a já vypadám jako blázen.

Moje tělo pomalu mizí, mění se jeho tvar a život mě opouští. Ale v této staré roztrhané dívce zůstává pořád mé srdce, i když je unavené a pomalé. Vzpomínám si na štěstí i smutek. A znovu vidím svůj život a svou lásku a vzpomínám na roky, které uběhly příliš rychle. Musím přijmout tuto skutečnost. Tak otevři oči, ty oči, které se na mě dívají a starají se o mě. Nejsem žádná zahořklá stařena. Podívejte se pozorně srdcem a uvidíte.”

Fotografie: Piqsels

Poslední slova, zaznamenaná na kusu papíru nám dokazují, že bychom neměli vždy dát na první dojem, a nesoudit podle toho, co vidíme, protože skutečnost může být zcela jiná. Předsudky vůči starým lidem jsou bohužel velmi časté. Někdo může mít pocit, že starý člověk je necitlivý, zahořklý a zbytečný. V každém člověku ale žije duch, který chce zůstat navždy mladý, i když tělo nechce být tak dobré jako dříve. Vezměte si k srdci tato slova této staré ženy, až uvidíte starší lidi chovejte se k nim s úctou a respektem.

Zdroj: Sosialnytt

František je redaktorem s bohatými zkušenostmi v oblasti psaní článků pro online magazíny. Po absolvování všeobecného ... [Více o autorovi]