Šikana je poměrně běžnou praxí, a to zejména mezi dětmi. My dospělí bychom již měli vědět, že šikanování není správné a jednoduše se ho nedopouštět. Děti ale bohužel ještě nemají úplně vyvinutý smysl pro to, co je dobré a co je špatné. A tak se učí od nás, od dospělých. Naše reakce na různé situace se jim stávají vzorem, a tak nejen rodiče, ale také ostatní lidé by měli dbát na to, aby se vždy chovali tak, jak by chtěli, aby se lidé chovali k nim.
Šikana v autobuse
Jednoho dne nastoupila 28letá Lauren Gilbertová se svým tříletým synem Noahem do autobusu. Mezi cestujícími byla i partička teenagerů, kteří si okamžitě všimli zrzavé barvy vlasů chlapce. A začali se o nich hlasitě bavit. Padaly různé hlášky, teenageři si servítky rozhodně nebrali. Mezi jejich poznámkami padly i tak strašlivé věty jako: „Musel bych nenávidět své dítě, kdyby bylo zrzavé.“ Nebo: „Zabil bych své dítě, kdyby bylo zrzavé.“
Chlapec bohužel rozuměl
I když byly Noahovi pouze tři roky, všemu, co teenageři říkali na jeho adresu, rozuměl. Nechápal, proč se mu lidé smějí za něco, s čím se narodil, a co rozhodně nemůže ovlivnit. Bylo to poprvé, co se setkal se šikanou, o to více ho to ale mrzelo. Ptal se své matky, co je na barvě jeho vlasů tak špatné. Proč jsou zrzavé vlasy horší než ty blonďaté? A proč ho ti lidé na základě barvy vlasů nemají rádi a jsou schopni mu veřejně ublížit?
Proč nemám vlásky jako bráška?
O to nepochopitelnější celá situace pro malého chlapce byla, protože jeho bratr má blonďaté vlasy. Ptal se své matky, proč se i on nenarodil jako blonďák. Lauren je též zrzka a také se kvůli barvě svých vlasů stávala terčem výsměchu. Nikdy ale v takto velkém měřítku. A proto se rozhodla příběh napsat na Facebook. Příspěvek se rychle stal hitem, svůj Like mu dalo více než 18 000 lidí, kteří mu nabídli svou podporu.
Lauren hledá omluvu
A když se jí její syn zeptal, jak by mohl změnit barvu svých vlasů, aby se to lidem líbilo, Lauren se rozhodla, že to tak nenechá. Rozhodla se kontaktovat školu, kam všichni teenageři chodí, s žádostí o osobní omluvu. Bohužel, tento příběh je jen kapkou v moři, a i když teenageři budou nuceni omluvit se za svůj skutek, šikanu to bohužel nevymaže. Vždycky bude existovat. Lidé by se měli snažit, aby svým dětem dávaly dobrý příklad a každodenně je upozorňovat na to, že „jiný“ neznamená „divný“.
