Její manžel zemřel. Rodině ale přichystal posmrtné překvapení ve formě 30 dopisů

Mladý muž podlehl vzácnému genetickém onemocnění. Před svou smrtí však udělal něco, čím si ho jeho rodina bude připomínat velmi často.

Mladý pár se seznámil na střední škole, zamilovali se do sebe a nakonec se i vzali. Šťastné manželství však netrvalo dlouho. Přihlásilo se vzácné genetické onemocnění, kterému muž nakonec podlehl. Jeho manželka poté objevila pečlivě roztřízenou kupu dopisů, jež jim těsně před smrtí napsal. Láska k jeho rodině se tak projevila naplno.

Starala se o něj do poslední chvíle

Mitchell Whisenhunt trpěl Marfanovým syndromem. To je vzácné genetické onemocnění, které postihuje především kardiovaskulární a muskuloskeletální systém a také oči. Většinou tato porucha vede k úmrtí již v nízkém věku. U Mitchella se naplno projevila, když mu bylo 26 let. Věděl tak, že tu pro svoji roční dcerku už dlouho nebude.

Jeho manželka Ashley odešla z práce, aby se o něj mohla starat. Naděje na vyléčení však nebyla žádná a Mitchell nakonec onemocnění podlehl. Před smrtí měl ale dostatek času, aby naplánoval pro svou ženu a dceru velké překvapení. A tak sepsal asi 30 dopisů, které roztřídil do pečlivě popsaných obálek. Patřily manželce, rodinným příslušníkům a přátelům. Nejvíc jich však napsal pro svoji dceru.

Bude je otvírat tak, jak si to přál její manžel

Pro svou manželku napsal dopisy ku příležitosti jejich výročí a významných dnů na mnoho let dopředu. Pro malou dcerku pak napsal dopis na každý rok jejích narozenin. Až do 18 let, si tak bude moci tatínka živě připomínat. Co je obsahem dopisů, se zatím neví. Ashley řekla, že je bude otevírat postupně tak, jak to její muž určil.

První dopis, jenž přečetla, byl ten, který měla otevřít hned po jeho smrti. Mitchell ji v něm žádá, aby si nedělala starosti s náklady na jeho pohřeb, protože to vše již vyřešil. Ashley měla při čtení dopisu pocit, jako by se Mitchell vrátil a snad jí ho četl i sám. Mladá maminka neskrývá slzy, když mluví o milovaném muži. A dodává, že to, co udělal, je skutečným odrazem jeho charakteru a toho, jak vždy myslel na ostatní.

Okolí může truchlícímu velmi pomoci

Se smrtí milovaného člověka není jednoduché se vyrovnat. Nejdůležitější v tomto procesu je dokázat přijmout tuto ztrátu. Podpora okolí tu hraje významnou roli. Pokud vytvoří truchlícímu chápající prostředí s dostatkem empatie, aby se mohl uvolnit, pak se dokáže se ztrátou rychleji vyrovnat. Dopisy nebo fotografie zesnulého se pak mohou stát zdrojem vzpomínání, které přináší radost, nikoliv smutek.

Zdroj: Newsner