Umírat v kruhu milujících blízkých je přání, které se mnohým nesplní. Příběh ženy z hospice rozvířil diskuzi o lidskosti, vztazích a tom, co (ne)chceme vidět.
Nejsmutnější příběhy často nejsou o tom, co se stalo, ale o tom, co se nestalo. Tak by se dala popsat zkušenost ženy, která pracuje v hospicu a každý den se setkává s tím, co většina z nás vytěsňuje – se samotou na konci života. Na první pohled nenápadný příspěvek na sociálních sítích se stal virálním právě proto, že otevřel tabuizované téma: Proč tolik starých lidí umírá samo? A kde jsou jejich děti?
Vztahy nejsou černobílé
„Bolí to říct, ale spousta našich pacientů odchází úplně sama. Bez rozloučení, bez držení za ruku,“ napsala pečovatelka na Redditu. Popsala, jak se mnozí pacienti dívají ke dveřím s nadějí, že někdo přijde. Většinou marně. Přestože mají děti i vnoučata, nikdo nepřijde. Ani když ví, že konec je blízko.
Je jednoduché soudit. Ale jak také upozorňuje web Sosialnytt, ne vždy za nepřítomností blízkých stojí lhostejnost. Někdy je to bolest z minulosti, nevyslovené křivdy nebo hluboké rány z dětství. Přesto nelze popřít, že stáří – stejně jako dětství – volá po přítomnosti, empatii a podpoře „Neznám jejich příběhy. Jen vidím výsledek. Prázdné židle a oči plné očekávání, která se nenaplní,“ přiznává autorka.
Celých 27 minut strávila klinicky mrtvá. Po návratu mezi živé napsala na papír tato 2 slova
Kdy jste se naposledy zeptali, jak se mají?
Příspěvek není výčitkou. Je spíš tichou prosbou, abychom nezapomínali na ty, kdo nám kdysi drželi ruce, když jsme se učili chodit. I oni si zaslouží, abychom jim je podrželi, až se budou potřebovat opřít. „Minulost změnit nemůžeme. Ale dnešek máme ve svých rukou,“ uzavírá žena. Na webu Světkreativity jsme také psali o muži, který se 10 let odmítal vídat s matkou, protože se za ni styděl. Po její smrti našel dopis, který vše změnil.
Zdroj: Sosialnytt, Reddit
Napište komentář