Někteří to popírají, pro jiné je to jasná věc. Jelikož však otázka života po smrti trápí mnoho z nás, věda přišla se svým pohledem na tento fenomén.
„Život po smrti neexistuje a získání důkazů o jeho možných projevech by vyžadovalo znalosti fyziky daleko přesahující náš běžný standard,“ tvrdí známý americký fyzik Dr. Sean Caroll. I přesto však po něm někteří vědci neustále pátrají a vlastně se není čemu divit – umírání pro nás zůstává tou největší záhadou v našem životě. Nicméně to, že něco nevidíme nebo nevíme, přece neznamená, že to „něco“ neexistuje.
Aktivita genů po smrti
Vědci se již desítky let snaží pochopit podstatu umírání a hledají sebemenší důkazy o posmrtném životě. Těchto zjištění a důkazů, že po smrti po nás „něco“ zůstává, je bohužel velmi málo, a proto je obtížné na nich založit jakékoliv tvrzení.
Před několika lety však byly zveřejněny výsledky studie, která se zabývala expresí genů u mrtvých myší a některých druhů ryb. Cílem bylo zjistit, zda je exprese po smrti náhle a definitivně zastavena, nebo zda k ní dochází postupně. Vědci však zjistili, že se po smrti zvyšuje aktivita více než tisíce genů.
Jednalo se sice především o geny související se stresovými reakcemi a imunitním systémem, ale činnost vykonávaly také geny zodpovědné za vývoj těla. „Takový výsledek jsme neočekávali. Je těžké si to představit, odebrali jsme vzorky 24 hodin po smrti organismu a ukázalo se, že frekvence transkripce se zvýšila. Byli jsme velmi překvapeni, protože to znamená, že smrt nastává postupně a nejedná se o náhlou událost.“ uvedl autor studie Peter Noble, profesor mikrobiologie na Washingtonské univerzitě.
Lidské příběhy versus fyzikální zákony
Historie vědy pamatuje mnoho případů, kdy lidé zažili různé druhy vizí během klinické smrti. Vědci to však vysvětlují různými způsoby – Dr. Caroll například tvrdí, že lidé před smrtí často mívají halucinace, které popsané jevy jasně vysvětlují. Jak se však domnívají ostatní lidé, kteří si klinickou smrtí v životě již prošli, zážitek, který prožili byl podle nich jasným důkazem posmrtného života.
Jedním z lidí, kteří se zabývali tímto druhem zážitků, především na duchovní úrovni, byl Raymond Moody, který na základě několika stovek popisů těchto stavů identifikoval řadu společných prvků, které se objevují u různých lidí bez ohledu na věk, pohlaví, náboženství nebo národnost. Patří mezi ně například pořadí, v jakém byly jednotlivé fáze umírání popisovány, a také často pozitivní, až příjemné pocity, které je provázely.
Nejprve duše, poté tělo
Zajímavým důkazem toho, že smrt není jednorázovou záležitostí, je výzkum, který provedl Dr. Cameron Shaw. Tento vědec se rozhodl zjistit, co se děje s tělem 30 sekund před smrtí a během svých výzkumů zjistil, že pacienti, kteří umírají nebo prožívají klinickou smrt, mají tzv. tunelové vidění. K tomuto stavu dochází během poruchy prokrvení mozku.
„První, co při „tunelovém vidění“ pacient pocítí, je zúžené vidění a následně přichází tma,“ řekl k výzkumu Shaw. Dodal, že při smrti dochází k postupnému umírání mozku, kdy nejprve zmizí vlastnosti, které nás dělají lidmi, jako je sebeuvědomění, smysl pro humor, vzpomínky a schopnost mluvit. Když všechny tyto oblasti mozku přestanou pracovat, člověk se dostane do vegetativního stavu a umírá.
