Určitě jste někdy absolvovali třídní sraz po mnoha letech, kde jste se dozvěděli něco málo o současném životě bývalých spolužáků a spolužaček. Tato setkání bývají vedena v přátelském a zábavném duchu. Pro Annicu, která žije ve Švédsku, však znamená období školních let jen trauma. Přečtěte si, co mladou šestatřicetiletou ženu potkalo a jak reagovala na pozvánku od spolužáků ze základní školy. Svůj příběh nasdílela na sociálních sítích.
Vzkaz, který mluví za vše
Annica se nakonec rozhodla, že na třídní sraz po dvaceti letech nepřijde. A proč vlastně? Co ji k tomu vedlo? Vzkaz, který mladá žena svým spolužákům napsala, mluví za vše: „Milí bývalí spolužáci, velmi vám děkuji za pozvání na třídní sraz. Jen těžko mohu uvěřit, že je to už dvacet let. Někdy mám pocit, jako by to bylo včera. Je hezké se vrátit k okamžikům, které vyvolají pěkné vzpomínky.
Bohužel pro mě jsou spíš bolestné a ponižující. V podstatě se dá říct, že je mohu označit za ty nejtemnější v mém životě. Pamatujete si na osmou třídu? Pokud ano, určitě chápete, že se chci vyhnout palčivému tichu, které provázelo můj průchod chodbou.
Dodnes si vybavím ty zlomyslné pohledy a neustálý smích za zády. Nejhorší je, že ten proces neustálého šikanování mám stále v sobě. I po dvaceti letech po ukončení základní školy si vybavím ty krušné chvíle.“
Zakončení zprávy pro spolužáky, které chytne za srdce
Nakonec svého dopisu pro spolužáky žena napsala: „Doufám, že dnes už jste zcela jiní lidé. Možná máte i děti, které nepociťují bolesti žaludku vždy, když musí do školy.
Dovolte tedy, abych těch 200 euro, za které bych standardně zaplatila cestu do Stockholmu, věnovala organizaci, která bojuje proti šikaně vůči dětem ve školách.“
Annica tak sdělila svým bývalým spolužákům zcela otevřeně vše, co měla na srdci. Zprávu, kterou předala, přečetlo podle odhadů dost lidí na třídním srazu. Co si o jejím dopise myslíte vy?
