Mnoho let pracovala v domě paliativní péče. Jejími pacienty tak byli lidé, kteří sem přišli zemřít. S mnoha z nich sdílela některé velmi osobní chvíle, poslední týdny života.
Jakmile se lidé vědomě střetnou s vlastní smrtelností, jsou prakticky nuceni velmi rychle dospět. A tuto dovednost člověka nelze nikdy podcenit, protože je obrovská. Každý z těchto lidí zakusil nejrůznější emoce, které se dají očekávat. Popření, strach, hněv, lítost, další popření a nakonec přijetí. Ale než každý z nich zemřel, pokaždé našel klid, mír a vyrovnanost. Zde je šest příkladů toho, s čím ze svého života bojovali nejvíce.
Kdybych žil podle sebe, ne podle druhých
Přáli si najít odvahu k tomu žít život podle své představy, ne podle toho, co od nich očekávalo jejich okolí. To byla největší lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že je jejich život prakticky u konce, podívají se na něj zpětně naprosto střízlivě. Pak je velmi snadné spatřit všechny nesplněné sny. A většina lidí jich propásla minimálně polovinu. Teď vědí, že to bylo kvůli jejich vlastním volbám, jež provedli – ale mnohem častěji kvůli těm, které neudělali.
Kdybych tolik nepracoval
Toto přicházelo hlavně od mužů. Chybělo jim totiž mládí jejich dětí a společnost partnera. Zmiňovaly se o tom ale i ženy. Protože však pocházely ze starší generace, většinou neměly úlohu živitelek rodin, jako tomu je kolikrát dnes.
Kdybych měl odvahu vyjádřit své pocity
Mnoho lidí po většinu života (případně celý) potlačuje svoje pocity i své skutečné hodnoty. Dělají to v zájmu udržení klidného soužití s rodinou či přáteli. V důsledku toho se ovšem sami usadí v jakési průměrné existenci, a nikdy tak nedosáhnou skutečného naplnění svých možností.
Kdybych si dovolil být šťastnější
Jde až o překvapivě běžnou lítost. Hodně lidí si stále neuvědomuje, že pocit štěstí je volba. Strach ze změny je nutí předstírat před sebou i ostatními, že jsou spokojení. Nicméně hluboko uvnitř touží po tom se pořádně smát a mít ve svých životech i trochu toho bláznění. Když jsou pak na prahu smrti, už je jim naprosto jedno, co si o nich kdo myslí. Jenže jak krásné by bylo, kdyby přesně to dovedli aspoň po část svého života, ne až v okamžiku skonu.
Kdybych se stýkal se starými přáteli
Rodina a přátelé jsou na stejné úrovni. O tyto vztahy je tedy potřeba pečovat, aby k něčemu byly. U každého pak platí vyváženost, tedy obě strany investují přibližně stejně. Říká se, že praví přátelé jsou jako hvězdy. Nemusíte je vidět pořád. Víte ale, že jsou, a zaslouží si projevit nějaký ten zájem. Neochuzujte se tedy o společný čas, vzpomínky a co nejvíce smíchu.
Nelze se zavděčit všem
„Všechny zdi, o které si hlavu rozbíjím, jsou v mé hlavě,“ prohlásil kdysi Buddha. Většina toho, čeho se tolik bojíme, totiž existuje pouze a jenom v našich hlavách. Příliš se tak zabýváme názorem lidí, kteří nás v životě nijak skutečně neovlivní. A tito lidé nad námi mají vždycky jen takovou moc, jakou jim sami poskytneme. A pokud nám nemohou jakkoli reálně zasahovat do života, není důvod se jejich názorem a hodnocením moc zabývat.
Zdroj: Oldcolonyhospice
Napište komentář