Internet pobouřila fotografie opravené písemné práce dyslektického dítěte. Záplava červené barvy, korekce a negativní komentáře od učitele.
Opravená písemná práce dyslektického dítěte zveřejněná na sociálních sítích pobouřila internet. Nejdříve tedy edukační terapeutku Dorotu Lubas, které se list dostal do rukou. Nevěřila svým vlastním očím. Musela jej ihned vyfotit a sdílet, aby i ostatní věděli, jak přesně se vyučující nemá chovat k dětem s podobnou vývojovou vadou.
Test plný červené korekce a komentářů
Těžko byste hledali modrou barvu od propisky, kterou žák vyplnil tento test. Všude jen samá červená a hodnotící komentáře od pedagoga, jenž se evidentně k dysfunkci a potížím dítěte stavěl velice necitlivě. Terapeutka uvedla do popisku, jak se může dítě, k jehož úsilí se přistupuje tímto způsobem, cítit a jak o sobě asi smýšlí, jak uvádí server Topniusy.
Komentář k uvedené práci
„Zamysleme se. Jsem v 6. třídě základní školy, mám vývojovou dyslexii-dysortografii a dysgrafii. Mám doporučení, jak se mnou pracovat. Na terapii docházím jednou týdně. Učení mi trvá mnohem déle než mým vrstevníkům, protože vývojová dyslexie je specifická porucha učení. Dysortografie znamená, že si nepamatuji pravopis. Píšu test z rodného jazyka. Velmi se snažím. Je pro mě těžké psát v hodině tak rychle a dávat své myšlenky dohromady. Ale píšu. Přichází den, kdy dostanu ohodnocený test. A z učitelčina červeného pera mě bolely oči. Už nic nechci. Nesnáším školu. Pláču. Nedává to smysl.“
Její syn chtěl být slavný influencer a youtuber. Matka mu napsala dopis, který ovládl sociální sítě
Popisek napsaný ke sdílené fotografii opravené písemné práce na Facebooku mluví sám za sebe. Je jasné, že takto hodnocené dítě, které pracuje s mnohem větším úsilím než ostatní děti jeho věku, ztratí motivaci k další tvrdé práci. Kromě opravy každého slova a věty vyučující ještě ke všemu napsal do písemné práce negativní komentáře, jež dítě ještě více srazily na kolena.
Pod příspěvkem se strhla lavina pohoršených komentářů, ovšem terapeutka mezi pedagogy zastání nenašla, spíše naopak. O dalším konfliktu ze školního prostředí jsme již psali na SvětěKreativity. Tentokrát došlo ke sporu mezi učitelem a matkou kvůli stravě.
Jsem ročník 1959 a když jsem chodil do školy, tak se o těchto dysfunkcích nevědělo. Já jsem dysfrafik, mé písmo je nečitelné a o chybějících písmenkách ani nemluvím. Takže jsem si na základní škole užil své. Na střední už to bylo lepší, to jsem začal psát tiskacím. A dnes, v době počítačů, píši už jen výhradně na klávesnici. Ale pochopitelně ne všemi deseti, neboť když nefunguje motorika prstů při psaní rukou, nemůže fungovat ani při psaní na klávesnici. Naštěstí dnes takové excesy, o kterém je tento článek, jsou sporadické,dříve byly naprosto normální.