V říjnu 1989 podstoupila operaci mozkového aneuryzmatu, které vedlo k mrtvici. Po zákroku ovšem nastaly komplikace, nejspíše alergická reakce na léky.
Joe Brasher jen tak mluví, zatímco masíruje rameno své ženy. Po chvíli se jí zeptá, jestli má pokračovat. „Uh uh,“ odvětí Barbara. Byla to její první promluva od chvíle, kdy v říjnu 1989 upadla do kómatu. Po více než 2 letech ticha začala Barbara opakovat slova a rozeznávat lidi. Odpovídala na otázky a v pečovatelském domě Golden Years mluvila ve větách. Bylo to 56 kilometrů na jihovýchod od Kansas city.
Včetně vjemů z doby, kdy spala
Dokonce si vybavovala věci, které se kolem udály během jejího dlouhého spánku. Jako jízdu sanitkou a manžela, jenž vedle ní tehdy seděl. „Prostě jsem se probudila,“ komentovala náhlé zlepšení svého stavu. Personál pečovatelského domu ho nazval vánočním zázrakem. „Prostě tomu doteď nemůžu uvěřit,“ sdělil její manžel v slzách radosti během rozhovoru pro místní noviny Kansas City Star. A rozhodně není sám, kdo je nadšený.
„Vždycky jsem v to doufal, protože měla něco zvláštního v očích. Prostě jsem v nich stále viděl nějakou jiskru, světlo, že je stále někde uvnitř.“ Lékaři uvedli, že je velmi vzácné, aby se pacient probral z kómatu po takové době. Podle neurologů už byla její kondice jen vegetativním stavem. Komatózní pacienti vykazují lehké reakce při mluvě či dotyku. Ti ve vegetativním stadiu se ale už nikdy neprobudí.
Následek pravděpodobné reakce na léky
Barbara Brashers upadla do tohoto stavu ve věku 45 let poté, co se vyskytly pooperační komplikace. Lékaři jí tehdy opravovali mozkové aneurysma a pravděpodobně byla alergická na podané léky. To se projevilo asi za dva týdny. Těsně po operaci byla v bezvědomí celých 6 dní. Následně se probudila a mohla hýbat palci u nohou. Lékaři v roce 1989 požádali jejího manžela o souhlas s tím, že budou ženu léčit pomocí léků proti záchvatům.
Na ty měla zjevně alergii, objevily se vyrážky a upadla opět do bezvědomí. „Vyskočila jí teplota a měla několik mrtvic,“ uvedl manžel. Podle vyšetření mozku utrpěla vážné poškození. Lékaři mu tak nedávali naděje na to, že by mohla ještě žít. Nakonec došlo ke stabilizaci, ale bez motorických dovedností. Končetiny byly naprosto mrtvé, bylo nutné krmení hadičkou. Syn z prvního manželství zahájil právní bitvu.
Nikdy to s ní nevzdal a byl u ní skoro denně
Chtěl totiž se svou sestrou matku dostat do pečovatelského domu. Podařilo se mu získat opatrovnictví a Barbara prošla ještě několika ústavy a nemocnicemi. Nakonec skončila právě v Golden Years. „Nikdy jsme to nevzdali,“ uvedl Joe. Stále ji téměř denně navštěvoval a dával ji bonbóny, které se mohly rozpustit v puse. Hladil její paralyzované ruce, díval se jí do očí. Vždy přísahal, že v nich vidí jiskru.
Nakonec se na něj v úterý opravdu podívala. „Víš, kdo jsem?“ zeptal se jí. „Jsi můj manžel,“ odpověděla mu. Kromě samotného probuzení lékaře ohromila právě její paměť a motorika. Už samotné oživení pacienta po tak dlouhé době lze brát za zázrak. Že si vzpomíná a pohybuje se, je ještě o řád vzácnější.
Zdroj: Lajvo
