Starší žena zůstala opuštěná v pečovatelském domě. Zdravotní sestry ji považovaly za mentálně retardovanou. Po své smrti je však překvapila.
Je to smutné, ale spousta starých lidí umírá osamělých v pečovatelských domovech. Rodinu buď nemají, nebo hůř mají, ale nikdo z rodinných příslušníků je nenavštěvuje. Důvody jsou různé. Mnozí z nich tak umírají předčasně bez možnosti vyřknout svá poslední slova. Něco podobného se stalo i této starší ženě. Ta ovšem stihla napsat dopis na rozloučenou.
Sestry považovaly ženu za mentálně retardovanou
Bohužel jsou v dnešní době lidé natolik vytížení, že nejsou schopni udržovat kontakt se svými příbuznými. Podobně na tom byla i tato žena, která trávila své poslední dny života v pečovatelském domě odkázána na pomoc lékařů a zdravotních sester. Ty se domnívaly, že postarší žena je naprosto senilní a jediné, na co myslí, je pouze okamžik smrti.
Občas byla vzteklá, měla zlé poznámky a působila, že nevnímá realitu kolem sebe. Sestrám bylo jasné, že žena musí být mentálně retardovaná. Po její smrti však našly něco, co jejich dosavadní pohled na umírající ženu zcela změnilo. Jakmile si přečetly řádky v odkázaném dopisu, zůstaly beze slov.
Žena svá poslední slova nechala na papíře
„Drahé sestry! Co vidíte, když se na mě podíváte? Rozzlobenou, nervózní starou ženu s podivnými zvyky? Kdo tady neustále hledí do nicoty se zasněným pohledem? Starší žena, která plive jídlo, a neodpovídá, když se jí na něco ptáte? Stará ženská, která nevnímá, co se kolem ní děje?
A kdo pořád ztrácí boty a oblečení? Malá stará tetka, co neustále potřebuje koupat a krmit? Kdo je znuděný čekáním na konec týdne? To všechno si myslíte, když se na mě podíváte? Pokud ano, podívejte se blíže! Protože to, co vidíte, nejsem já! Řeknu vám, kdo ve skutečnosti jsem, než tiše zemřu v tomhle koutu pokoje.“
Zdravotní sestry dostaly lekci
„Byla jsem 10letá dívka, která měla matku i otce. Měla jsem sourozence a měli jsme se moc rádi. Snila jsem, že jednoho dne najdu pravou lásku. Ve 20 letech jsem se stala nevěstou, mé srdce tlouklo pro Saltiho, slíbila jsem mu, že ho budu navždy milovat. Ve 30 jsem měla děti, co mě potřebovaly, ve 40 vyrostly a v 50 se odstěhovaly z domova. S manželem jsme zůstali sami a žili šťastný život.
Když mi bylo 60 let, mohla jsem si pochovat své první vnouče. Ale zanedlouho můj manžel zemřel, mé děti se staraly o své děti a začali jsme se vídat méně a méně. Nyní je ze mě stará žena. Byla jsem izolována od všech, krása i zdraví jsou pryč, ale navzdory tomu všemu jsem stále naživu. Mé unavené srdce je přepracované a ve mně se mísí silné emoce.
Pamatuji si šťastné i smutné dny, v duchu se mnohokrát vracím do minulosti a chtěla bych být opět mladá. Život utekl tak rychle a já pomalu začala přijímat fakt, že nic netrvá věčně. Prosím, podívejte se na mě znovu a blíže. Nejsem naštvaná, ale křehká stará žena!“
Poslední slova této ženy jen dokazují, že za každou tváří se skrývá osobní příběh. Každý člověk za sebou nechá dobré i špatné věci, proto bychom neměli nikoho předčasně soudit. Všichni si zaslouží respekt a pozornost, protože jednoho dne se v této situaci ocitneme všichni.
Zdroj: Ofeminin
