Jedna věta, kterou nechce slyšet žádný rodič, a následně podpis na úmrtním listu. Jenže po 40 letech přišel šok, syn možná celý čas žije. I tak vypadaly dříve některé příběhy z porodnic.
Některé situace, které se odehrají, ani snad nezapadají do běžných škatulek, které by šly označit jako tragédie nebo chyba systému. Nesou v sobě ještě něco horšího – nejistotu. Přesně takový byl osud matky, která 40 let žila s přesvědčením, že její novorozený syn zemřel, aby se později dozvěděla, že vše mohlo být jinak.
Dítě matka nikdy neviděla
Svetlana Smiljkovićová porodila v osmdesátých letech v nemocnici v srbském Niši chlapečka. Dva dny malého kojila, houpala, tulila, než jí lékaři oznámili, že malý zemřel. Jeho tělíčko jí však nikdy neukázali. „Úředník řekl, že jsem mladá, že budu mít další děti a že bych měla podepsat úmrtní list,“ popsala žena pro web Nova.
Roky plynuly a bolest nezmizela, jen se změnila v součást života. Rodičům nezbylo nic jiného, než s tím žít. Jenže o čtyřicet let později se u dveří najednou objevil muž, který se představil jako bývalý zaměstnanec porodnice. Podle jejích slov požádal o odpuštění a sdělil jí, že syn nezemřel, ale žije pod jménem Dejan a uvedl i kde. Další podrobnosti už ale říct nemohl. Případ se dál řešil a bylo vyneseno rozhodnutí, že nemocnice porušila Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, a stát vyplatil několikasettisícové odškodnění.
Těšili se na v pořadí už čtvrté dítě. Lékař jim však obrátil život vzhůru nohama
„V duši mám pořád prázdno. Neztrácím nadějí, že najdu své dítě,“ uvedla žena. Muž, který jí údajně pravdu naznačil, bohužel zemřel, takže to nebude nic snadného. Příběh Svetlany Smiljkovićové není jen osobní tragédií jedné rodiny. Je také připomínkou doby, kdy systém fungoval jinak – a někdy vůbec. Právě proto vyvstává otázka, která se netýká jen této matky.
Bezpečnostní opatření dříve a dnes
Jak je možné, že rodiče nikdy nespatřili tělo svého dítěte? Třeba proto, aby ho mohli i pochovat? Historie bohužel zná případy záměn novorozenců i pochybení při administrativě. I v některých jiných západních zemích byly v minulosti situace, kdy došlo třeba k záměně dětí v porodnicích, jak už jsme na SvětěKreativity psali. Někdy se toto stalo omylem, jindy za dosud nevyřešených okolností.
Společnost reaguje stejně – šokem a nedůvěrou. Porodnice má být bezpečná, má být místem prvního doteku mezi rodičem a dítětem. Pokud se právě tady objeví pochybnosti, otřese to důvěrou v celý systém. Dnes jsou procesy přísnější, identifikační náramky, elektronické evidence i DNA testy výrazně snižují riziko omylu. Jenže v 80. letech byly standardy jiné a archivace dokumentů často nedostatečná. Když se po desetiletích objeví pochybnost, je téměř nemožné ji vyvrátit nebo potvrdit.
Ztratit dítě je samo o sobě bolestné. Ale ztráta bez jistoty? To je jiný druh utrpení. Psychologové upozorňují, že neuzavřený příběh, takzvaná „ambivalentní ztráta“, může člověka pronásledovat celý život. Naděje a zoufalství se střídají, ale žádné z nich nepřinese klid. Rodina Smiljkovićových má další děti, dcery i syna, kteří jim jsou oporou. Přesto zůstává místo, které nic nezaplní. Peníze vyplacené státem představují přiznání chyby, ale ne odpověď na zásadní otázku: kde je jejich dítě?
Zdroj: Autorský text redakce SvětKreativity.cz, podklady z veřejně dostupných informací na webu Nova, PsychologyToday
Napište komentář