59letá šimpanzí máma odmítá jíst a chystá se umřít. Pak se však objeví starý přítel Jan a natočí její reakci

Fotografie: Cliff / Creative Commons / Attribution 2.0

Video, které ukazuje, jak silné může být pouto mezi člověkem a zvířetem. Stará šimpanzí samice onemocní a odmítá jíst. Z letargie ji vyvede jen jeden člověk, její starý přítel.

Šimpanzi jsou zvířata, která si jsou s člověkem v lecčem podobná. I oni si ve skupině vytvářejí silné sociální vazby a dokážou projevit celou řadu emocí, jež cítíme i my lidé. Také nezapomínají na staré přátele, i kdyby je neviděli roky. A tak se můžeme podívat na toto dojemné setkání, kdy se loučí dva staří přátelé, kteří se znají od mládí.

Šimpanzí kolonie byla založena v roce 1972

V zoologické zahradě v holandském Arnhemu se šimpanzí kolonie zakládala v roce 1972. Jedním z prvních šimpanzů byla i Mama, která sem byla převezena ještě jako mladá samice. Je maminkou celé zdejší kolonie, kde se za ty roky odchovaly další desítky šimpanzů. Nikdo však nemládne, a tak i Mama ve svých 59 letech onemocněla a už se nechystala uzdravit. Byl čas odejít.

Přestala přijímat potravu. Nechtěla dokonce už ani pít. Jen ležela schoulená do klubíčka a čekala na poslední výdech. O jejím stavu byl informován Jan van Hoof, který je emeritním profesorem behaviorální biologie na Utrechtské univerzitě. Byl to on, kdo před více než čtyřiceti lety zakládal tuto šimpanzí kolonii. S Mamou se tak velmi dobře zná.

Dojemně se navzájem hladí a Mama na chvíli ožije

Ve videu se tak můžete podívat na to, jak se přišel starý přítel rozloučit s váženou a nejstarší členkou této kolonie. Mama už na nic nereaguje, nechce jíst a ani její ošetřovatelé ji nepřimějí k tomu, aby se jen pohnula. Pak se však na scéně objevuje Jan. Také už není nejmladší. Přijde k ní a osloví ji něžně jejím jménem.

šimpanz v přírodě
Fotografie: Freepik

Chvíli jí trvá, než si uvědomí, že na ni mluví její přítel, když ho však pozná, její obličej se ve vteřině změní. Otočí k němu hlavu v rozzářeném úsměvu. Z její tváře lze vyčíst obrovskou radost z toho, že Jana opět vidí. Ten se k ní sklání, mluví na ni a hladí ji. Ona mu to oplácí a něžně ho hladí po vlasech. Jako by oba rozuměli tomu, co se tady děje.

Navždy zůstane zapsaná jako zakladatelka této kolonie

Mama ví, že je to poslední rozloučení, stejně jako Jan, a tak si ho chtějí užít do sytosti. Její nadšení a rozzářené oči jsou opravdu dojemné. Mama zemřela o týdne později, ale toto poslední setkání ji jistě uklidnilo, povzbudilo a dalo jí sílu do posledních dní jejího života. Odkaz této maminky pak zůstane nejen v srdcích, ale její významná společenská role v této kolonii je popsaná i v knize od Franse de Waala, který tuto kolonii studoval od roku 1974.

Zdroj: Animal Channel