Když se zamyslíme nad slovem „babička“, vynoří se nám před očima obrazy laskavých žen, které nás provázely celým dětstvím.
Babičky jsou často ztělesněním moudrosti, trpělivosti a lásky, kterou rozdávají na všechny strany. Mají vždy otevřenou náruč, srdce plné porozumění a laskavá slova, která dokážou utišit i tu největší bouři. Ale babičky nejsou jen milující pečovatelky a skvělé kuchařky, jsou to také silné ženy, které si v životě mnohé prožily, a přesto zůstaly klidné, moudré a plné optimismu. Jedna z nich, ve věku 86 let, napsala srdcervoucí dopis, který nutí k zamyšlení.
Dopis věnuje všem lidem na světě
Dopis podle webu DobréSprávy začíná slovy: „Je mi 86 let. Už nebydlím ve svém domě. Všechny ty věci, které jsem milovala, které jsem si shromažďovala po celý život a které byly suvenýry mých dní a momentů, už nejsou kolem mě. Zůstaly pouze vzpomínky, které si nosím ve svém srdci. Ale v mém životě se objevili noví lidé, kteří se o mě starají.“
„Mám někoho, kdo uklízí můj pokoj, připravuje mi jídlo, dbá na mou hygienu. Mám někoho, kdo pravidelně kontroluje můj krevní tlak a zajišťuje, že zůstávám v co nejlepším zdravotním stavu. Mám někoho, kdo mi každé ráno upraví postel, aby mi bylo pohodlně, když si chci odpočinout. Přestože jsem obklopena péčí, něco důležitého mi chybí.“
@karimtiziouzou0Lettre d’une femme âgée enfermée dans une maison de retraite Cette lettre représente l’équilibre de ma vie. J’ai 82 ans, 4 enfants, 11 petits-enfants, 2 arrière-petits-enfants et une chambre de 12 mètres carrés. Je n’ai plus de maison ni d’objets qui me sont chers, mais j’ai quelqu’un qui range ma chambre, me prépare à manger et fait mon lit, contrôle ma tension artérielle et me pèse. Je n’ai plus le rire de mes petits-enfants, je ne peux plus les voir grandir, s’embrasser et se battre; certains d’entre eux viennent me voir tous les 15 jours ; d’autres tous les trois ou quatre mois ; d’autres, jamais. Je ne fais plus de croquettes ni d’œufs farcis ni de rouleaux de viande hachée, ni de point de croix. J’ai encore quelques passe-temps à faire et le puzzle sudoku qui m’amuse un peu. Je ne sais pas combien il me restera, mais il faut que je m’habitue à cette solitude ; je fais de l’ergothérapie et j’aide comme je peux ceux qui sont plus mal lotis que moi, même si je ne veux pas trop m’attacher : ils disparaissent fréquemment. On dit que la vie s’allonge de plus en plus. Pourquoi ? Quand je suis seul, je peux regarder les photos de ma famille et quelques souvenirs que j’ai ramenés de chez moi. J’espère que les prochaines générations comprendront que la famille est faite pour avoir un lendemain (avec les enfants) et pour rendre à nos parents le temps qu’ils nous ont donné pour nous élever.
Už to není jako dřív, přesto je to dobré
„Už nemám u sebe svá vnoučata. Neslyším jejich radostný smích, nevidím, jak rostou, nemohu je obejmout a těšit se z jejich úspěchů. Není to tak, že by na mě zapomněli. Někteří mě přicházejí navštívit častěji, jiní méně často, a někteří vůbec. Čas plyne a jejich životy jsou plné nových zážitků, nových povinností, které je odvádějí od chvílí strávených se mnou.“
Rodiče po smrti své 13leté dcery vyklízeli její pokoj. Za zrcadlem našli vzkaz, který je srazil do kolen
„Samota už pro mě není těžká. Naučila jsem se s ní žít a přijmout ji jako součást svého života. I když jsem často sama, využívám tyto chvíle k tomu, abych si v klidu prohlížela fotografie své rodiny. Každá fotografie mi připomíná okamžiky štěstí, radosti a lásky, které jsem zažila se svými blízkými. Tyto vzpomínky jsou pro mě cenné a stále mě drží v srdci, i když život kolem mě pokračuje dál.“
Ve spěchu a shonu, jež se stal součástí našich každodenních životů, je někdy těžké se zastavit a zamyslet, jak asi prožívají své chvíle naši nejbližší. Je tak dobré si vzít ponaučení z podobných slov starších či zkušenějších lidí. Na SvětěKreativity jsme také zveřejnili vzkaz smrtelně nemocné ženy, která se kvůli rakovině nedočkala své svatby.
Napište komentář