Optický klam je případ chybného nebo matoucího vnímání reality. Oko snímá nějaký obrázek, ale mozek si ho vyloží jinak, než jaký je ve skutečnosti.
Obrázky tohoto typu tedy oklamou mozek, který pak vnímá něco jiného, než skutečnost. Ačkoli je to klam, pro naši mysl to může být velmi povzbuzující. Učíme se totiž podobným věcem odolat a přes první dojem v nich najít, jak to opravdu je. Mimo to je to velmi příjemná kratochvíle a zábava. Dnešní optická iluze pochází z 19. století. Pochází z pohlednice, kterou vyrobila německá organizace The Anchor Buggy Company.
Kresba, která se stala fenoménem
Podle webu All Cute All The Time za ní stojí britský kreslíř W. E. Hill. Při tvorbě obrázku nepochybně věděl naprosto jasně, co dělá. Nikdy však neměl za cíl, aby si toho všimli i ostatní. Jak tomu ale obvykle bývá, záhy se objevili další, kteří „dvojportrét“ prohlédli. Tato pohlednice se tak stala velmi rychle jednou z nejslavnějších optických iluzí historie. Pravděpodobně také předlohou pro mnoho dalších podobných počinů. Co na obrázku vidíte?
Mladou ženu nebo stařenu? Lidský mozek, jakkoli sofistikovaný a na logickém základu, není příliš těžké oklamat. Klamu s dívkou a stařenou si o více než 40 let po jeho vzniku všiml také psycholog Edwin Boring. Ten upozornil na skutečnost, že se vnímání kresby liší podle věkové skupiny pozorovatele. Mladí si tak nejdříve všimnou mladé dámy, zatímco ti dříve narození naopak stařeny. Jeho tvrzení do určité míry potvrdily i další výzkumy.
Co vidíte, se mění také podle věku
Psychologové v rámci studie vybrali 393 dobrovolníků, kteří jim měli sdělit, co na kresbě vidí jako první. Vyšlo tak najevo, že cca 10 % nejmladších účastníků průzkumu vidělo především mladou ženu, zatímco 10 % těch nejstarších spatřilo stařenu. Mladě ženě na obrázku začíná krk v místě, kde stařeně končí brada. Část tváře nasměrovaná do strany je nos stařenky a její ucho se v druhé verzi kresby stává zase okem. Na videu vidíte, jak celá kresba optický funguje.
Optickými klamy se obecně zajímá také tzv. gestalt psychologie. Tato disciplína krom jiného zformulovala základní vlastnosti vnímání a také tzv. tvarové zákony. Z nich pak vychází kompozice, kdy se například pozadí stává figurou a naopak, takže dochází ke střídání těchto vjemů. Podle těchto pravidel dochází i k seskupování podnětů do smysluplných celků nebo jejich přiřazování jednoho k druhému. Podobné objekty na nás pak působí jako celky.
