Práce v pečovatelském domě a starost o pacienty, kteří nakonec stejně odejdou, jistě není nic jednoduchého. Jeden starý muž zanechal svým pečovatelkám báseň, jež jim otevřela oči.
Osamocené stáří je pro mnoho lidí skutečnou noční můrou. K čemu vám je, když se dožijete vysokého věku, ale poslední roky života trávíte v péči cizích lidí, kteří ve vás vidí něco, čím vůbec nejste? V jednom z pečovatelských domů zemřel klient, jenž prožil bohatý život. Když sestry vyklízely jeho věci, narazily na báseň, jež byla adresována právě jim. A rozhodně je vedla k hlubokému zamyšlení.
V šuplíku ležel přeložený papír s touto básní
Co vidíš, sestro? Co vidíš? Na co myslíš, když se na mě podíváš?
Rozmazlený stařík, nepříliš moudrý,
nejistých zvyků, se zamlženýma očima?
Který ukapává jídlo a nereaguje,
když nahlas řeknete: „Kéž bys to alespoň zkusil!“
Ten, kdo si nevšímá věcí, které děláte.
A vždy ztratí ponožky nebo boty.
Kdo vám, ať už chtě nechtě, dovolí dělat si
při koupání a krmení, co chcete,
a naplnit tak váš dlouhý den.
Myslíš si to, vidíš to tak?
Tak otevři oči, sestro. Nevidíš mě!
Řeknu ti, kdo jsem, když tu budu sedět.
Jsem malé 10leté dítě s mámou a tátou,
bratry a sestrami, kteří se milují.
Mladý 16letý chlapec s křídly, snící o tom,
že brzy potká svou lásku.
20letý ženich, kterému roste srdce,
vzpomíná na sliby, které se zavázal dodržet.
25letá, plně samostatná osoba.
Potřebuji vytvořit bezpečný a šťastný domov.
30letý muž. Moji malí rostou tak rychle,
propojení pouty, které vydrží dlouho.
Ve 40 letech moji malí synové vyrostli a zmizeli,
ale moje žena je vedle mě a vidí, jak jsem smutný.
50 let a stále více dětí si kolem mě hraje.
Máme zase děti. Moje milovaná a já.
Temné dny jsou před námi. Moje žena je mrtvá.
Dívám se do budoucnosti a třesu se strachy.
Moje děti už mají své vlastní děti.
Přemýšlím o minulosti a lásce, kterou jsem znal.
Teď jsem starý a příroda je krutá.
Je to vtip, protože když zestárneš, vypadáš jako blázen.
Tělo se drolí. Ladnost a elán odcházejí.
Teď mám kámen tam, kde bývalo srdce.
Uvnitř ale stále žije mladý muž.
A teď se mé hořké srdce znovu rozbuší.
Pamatuji si radost, pamatuji si bolest.
Miluji život a žiju znovu.
Myslím, že těch let je příliš málo,
odcházíme příliš brzy a musíme se smířit s tím,
že nic nemůže trvat věčně.
Tak otevřete oči, lidi!
Otevři a uvidíš. Nejsem mrzutý starý muž.
Podívej se blíž a spatři mě.
109letý důchodce sdílí recept na dlouhý život: Pravidelný pohyb a radost z toho, co děláte
Tato báseň vede k zamyšlení
Po přečtení si pečovatelky jistě uvědomily hloubku těchto slov. Každý by se měl zamyslet nad tím, co opravdu vidí ve starých lidech. Těch milovaných příbuzných nebo těch, o které se stará. Oni se ve skutečnosti často necítí tak, jak je vidíme my, staré a nemohoucí. Ještě před pár lety byli také mladí. Úcta k prožitému životu, moudrosti i mnoha strastem, jimiž si museli projít, by měla být na prvním místě. Brzy to budeme my, kdo bude psát báseň pro sestry v pečovatelském domě. Uvidí nás?
Zdroj: Webniusy
Napište komentář