Mnoho lidí má potřebu komentovat životy jiných a udělovat výchovné rady. Žena v obchodě se pustila do maminky dítěte s Downovým syndromem.
Někteří lidé si někdy nevidí na špičku nosu. Když se jedna maminka vypravila do obchodu se svými dvěma dcerami, musela si vyslechnout nevybíravý komentář od cizí ženy. Tu zaujalo, že maminka drží malou dceru v náručí. Řekla jí, že takhle dceru rozmazluje a že nikdy nebude samostatná a nenaučí se chodit. Kdyby věděla, co má toto dítě za sebou, nejspíš by se takových poznámek zdržela.
Obě dcery mají Downův syndrom a jsou adoptované
Matka dvou dcer s Downovým syndromem byla zvyklá, že na ně lidé pokukují a sem tam utrousí i nějakou tu poznámku. Setkání s touto ženou v ní však vyvolalo potřebu vysvětlit ostatním, jak se věci mají. A dát jasně najevo, že není v pořádku někomu udělovat rady nebo komentovat jeho výchovu, pokud vůbec nevíte, co k danému jednání matku vede.
Obě děti jsou totiž adoptované. Manželé se rozhodli, že dají domov dětem z dětského domova, a vybrali si ty nejzranitelnější. Obě holčičky totiž trpí Downovým syndromem. Tato diagnóza ve spojení s tím, že děti strávily několik měsíců v sirotčinci, si vyžaduje opravdu individuální přístup. Potřeby takového dítěte jsou úplně jiné než těch zdravých, které se narodily do milující rodiny.
Napsala ženě dopis, který dala na Facebook
V obchodě maminka ženě na její kritiku neřekla vůbec nic. Doma však sedla k počítači a napsala pro tuto paní dopis na Facebook. Chtěla i ostatním vysvětlit, proč její dcera potřebuje více péče, lásky a pozornosti a co si s ní běžně zažívají. Její zpráva se začala velmi rychle šířit po internetu a oslovila mnoho lidí, kteří jí vyjádřili podporu.
„Vážené paní z obchodu, byla jste přesvědčena, že se moje dcera nikdy nenaučí být samostatná, protože ji držím v náručí. Jen jsem se na vás usmála, dceru políbila a pokračovala v nakupování. Kdybyste jen věděla, co vím já. Jak strávila prvních deset měsíců svého života úplně sama, ve sterilní kovové postýlce, a jediné, co ji utěšovalo, bylo cucání vlastních prstů,“ začíná maminka svůj dopis.
„Kazit tohle dítě“ je pro mě privilegium
„Kdybyste jen věděla, jak vypadala její tvář ve chvíli, kdy mi ji její pečovatelka ze sirotčince podala úplně poprvé do náruče. Byl tam prchavý klid, který se mísil s čirou hrůzou. Kdybyste věděla, že po probuzení leží ve své postýlce a nikdy nepláče, protože až doteď na její pláč nikdo nereagoval. Úzkost byla standardní součástí jejího dne, spolu s boucháním hlavou o postýlku a kolébáním se, aby se uklidnila,“ popisuje matka trauma, jímž si její dcera prošla.
V závěru dopisu vysvětluje, proč dělá to, co dělá: „Kdybyste jen věděla, že dny, týdny, měsíce a roky se budeme snažit potlačit tu část jejího mozku, která je traumatizovaná a ohrožená ‚nebezpečím‘. Děláme velké pokroky a ‚zkazit to dítě‘ je ta nejdůležitější práce, kterou kdy budu mít. Je to privilegium. Budu ji ještě chvíli ‚nosit‘, dokud mi to dovolí, protože se pomalu učí, že je v bezpečí.”
Zdroj: Daily Mail
