Laskavost a nezištná pomoc druhým lidem se vždy vyplácí. Této ženě nebyl lhostejný osud muže bez domova, a tak jej pozvala k sobě domů. Tento čin jí změnil celý život.
Všichni chováme k určitým lidem empatii a nejsou nám lhostejné jejich osudy. Největší část těchto lidí zaujímají nemocní jedinci nebo osoby bez domova. Ne každý je však ochotný podat pomocnou ruku těm, kteří měli v životě méně štěstí než my. Tento příběh je však o dobrotě, která se vždy několikanásobně vrátí lidem, kteří mají čisté úmysly a pomoc druhým je pro ně něčím naprosto přirozeným.
Venku mrzlo, až praštilo
Olya seděla ve své kanceláři a jediné, o čem v danou chvíli snila, byla pauza na oběd a odpolední káva. Už počítala minuty, venku mrzlo, až praštilo, práce neubývala a vidina teplé kávy bylo to jediné, co Olye nyní vytvářelo úsměv na tváři. Jakmile padla správná hodina, žena vyběhla do nejbližší kavárny, aby si trochu odpočinula, než bude pokračovat v práci.
Kavárna byla plná lidí, ale jeden stůl u okna se přece jen našel. S potěšením si objednala kávu, otevřela knihu a pustila se do čtení, aby soustředila své myšlenky na něco jiného než na práci. Nemohla si však nevšimnout starého muže, který stál před kavárnou a vystavoval čerstvé pečivo, aby ho každý viděl. Bylo evidentní, že je prochladlý a nemá se kam uchýlit. Byl to bezdomovec.
Žena okamžitě pocítila lítost
Olya vždy soucítila s lidmi bez domova. Ihned zavřela knihu, šla k obsluze koupit šálek horkého kakaa a největší skořicovou buchtu, jakou v kavárně měli. Vyšla ven vše předat starci. Překvapeně na ni pohlédl a jen skromně řekl: „Děkuji, drahá, to nestálo za to.“ Olya zadržovala slzy, když se musela vrátit zpět do kanceláři. Myšlenkami byla stále u starého muže.
Až do konce pracovní doby žena myslela jen na to, že muž mrzne někde na ulici. Myšlenky ji mučily a nedaly jí pokoj. Jakmile skončila v práci, měla jasno. Vykročila směrem ke kavárně. Starý muž tam stále byl. Seděl opodál na lavičce, působil trochu veseleji, ale bylo jasné, že mu musí být neskutečná zima. Měl na sobě tenkou bundu a mráz neustále sílil. Olya se bála jen pomyslet, co musí starce čekat v noci.
Pozvala jej k sobě domů
Olya přistoupila k dědečku a zeptala se jej, zdali pro něj může něco udělat. Doma má lahodný čaj. Oleg Ivanovič, jak se muž představil, nakonec souhlasil. V očích se mu leskly slzy. Olya jej vzala k sobě domů a nabídla horký čaj a koláč. Zatímco připravovala občerstvení, Oleg ji řekl něco o svém životě.
Jeho žena už dávno zemřela, děti neměli, a tak Oleg zůstal naprosto sám. Žil pokojně ve svém bytě, ale zanedlouho se ozvali příbuzní ze strany jeho zesnulé ženy a byt mu odebrali. Na odchod měl jen pár dní. Tak se ocitl na ulici. Olya poslouchala jeho příběh a snažila se zadržet slzy, které se jí draly do očí. Uložila jej do obývacího pokoje a rozhodla se nechat ho u sebe doma, jak jen to půjde. Nemohla zkrátka jinak.
Druhý den muž nikde nebyl
Ráno však Oleg tiše odešel, aniž by si Olya všimla. Ta stále myslela na chlad a mráz tam venku. Několik dalších dní se starce snažila najít, ale marně. O pár dní později se Oleg objevil u jejích dveří. Vypadal úplně jinak. Měl na sobě drahý oblek a v očích klid a sebedůvěru. Vešel dovnitř, Olya uvařila čaj a poslechla si zbytek jeho příběhu.
Skutečně byl ženatý a hodně cestoval, jak řekl dříve, ale na svých cestách se stal úspěšným obchodníkem. Nyní vede velkou prosperující společnost. Nedávno nadešel čas, aby svou firmu někomu předal a odešel do důchodu. Vzhledem k tomu, že neměl žádného dědice, pokusil se jej najít velice originálním způsobem. Tak potkal Olyu, která chtěla nezištně pomoct člověku v nouzi. Oleg se rozhodl ji za to náležitě odměnit.
Zdroj: Takprosto
