Kremace je pro většinu lidí něčím, o čem se moc nemluví. Přesto provází velkou část pohřbů a vzbuzuje přirozenou zvědavost i respekt.
Hned v úvodu je dobré říct, že praxe v českých krematoriích má svá pevná pravidla a systém, který zaručuje maximální pietu i kontrolu veškerých procesů. Téma zpopelnění přesto obklopuje mnoho výmyslů a mylných myšlenek, které lidé přebírají převážně ze starých filmů nebo nepravdivých historek, ale realita bývá mnohem méně dramatická, naopak je velmi systematická. A také mnohem pomalejší, než si veřejnost často představuje.
Co se děje s rakví po obřadu
Okamžik, kdy rakev zmizí za oponou, je pro pozůstalé většinou emocionálně nejtěžší, jelikož to zkrátka znamená ten finální konec všeho. V samotné peci se však rakev neocitá ihned po skončení ceremonie. Většinou putuje výtahem do technického zázemí, kde teprve vyčkává na svůj čas, někdy třeba i několik dní. A proč? Důvodem je vysoká vytíženost krematorií a také nutnost přesného plánování jednotlivých zpopelňovacích cyklů.
Aby bylo naprosto vyloučené zaměnění ostatků, jsou rakve i těla opatřena jak papírovou identifikací, tak i kovovým štítkem. Ten vydrží i extrémně vysoké teploty a putuje většinou následně i do samotné urny jako trvalá identifikace, jak popisují Novinky.
Kremace probíhá vždycky v rakvi, a to při velmi vysokých teplotách. Trvá od jedné do dvou hodin, výjimečně i déle, záleží na typu rakve, tělesné konstituci i nastavení pece. Většina předmětů, které by mohly znamenat nějaké riziko, se předem dává pryč, například kovové předměty, technický materiál nebo dekorace, které by mohly způsobit výbuch či poškození technologie.
Jak je to s náhradami kloubů nebo implantáty
Moderní medicína s sebou přinesla různé kovové či silikonové náhrady, které zůstávají i po smrti. Po zpopelnění se kovové součásti oddělí a předávají se k ekologické likvidaci. Materiály, které se vlivem teploty roztaví, se stávají součástí popelové hmoty. Následně prochází vše takzvaným kremulátorem, což je zařízení, které popel sjednotí na jemnou konzistenci vhodnou k uložení do urny.
Po uzavření urny se na ni umístí identifikační štítek a pozůstalý obdrží doklad o provedení kremace. Tento proces je vždy kontrolovaný a má své pevně stanovené postupy.
Přípravy před samotnou kremací
O samotném zákulisí příprav se mluví málokdy, ale jde o velmi důležitou fázi celého procesu. Zaměstnanci krematoria musí tělo převzít, zkontrolovat, upravit ho dle norem a zajistit jeho uložení do chlazeného prostoru. Zákon ukládá přesné postupy, které brání jakémukoli omylu.
Součástí příprav je i kontrola rakve. Musí být z materiálu, který je pro kremaci vhodný, a nesmí obsahovat nebezpečné prvky, například velké kovové konstrukce či technické součástky. V této fázi se také odstraňují předměty, které by při hoření představovaly riziko. Každý krok se eviduje, aby byla zachována absolutní jistota správného přiřazení ostatků.
Jak lze s urnou nakládat a jaké mýty kolem toho kolují
Po převzetí urny mohou pozůstalí rozhodnout o jejím uložení. Možností je u nás mnoho, od klasického hrobu přes kolumbárium až po rozptyl na určené loučce. Lze ji mít i doma, zákon to nezakazuje, ale doporučuje se, aby to nebylo dlouhodobé, protože pouto k urně může komplikovat truchlení.
Popel lze rozptýlit i v přírodě, vždy však se souhlasem vlastníka pozemku. To je pravidlo, které mnoho lidí nezná. Mýty o tom, že se v krematoriích „vybírají zuby“ nebo že se ostatky různých lidí míchají, vychází ze starých dob a dnes už nemají s realitou nic společného. Na SvětěKreativity jsme psali také o velmi neobvyklém pohřebním vtipu, který řadu smutečních hostů překvapil.
Zdroj: Wikipedie, Novinky, ZákonyProLidi
Napište komentář