Člověk si mnoha věcí v životě neváží, protože je bere za samozřejmé. Tato matka přišla o všechny končetiny, ale ani za nic se nevzdává.
Krystina Pacheco žila v Texasu s manželem Jacobem a synem. Čekali již své druhé dítě, o kterém věděli, že to bude holčička. Rozhodli se jí dát jméno Amelie. Těhotenství probíhalo v klidu a i Krystina byla klidná. Hodlala si ho užít, jak jen to bude možné. Tudíž nečekala žádné komplikace. S prvním dítětem totiž také žádné neměla. Osud jí to ale zavařil. Na poslední kontrole u lékaře byla poslána do nemocnice, kde měla jít rodit. Domluvili se tam na císařském řezu kvůli jistým podezřením. Amelie se narodila v termínu a zcela zdravá.
Stav se zhoršoval
To všechny nesmírně těšilo. Po čtyřech dnech šla obě děvčata domů. Tam je přivítala celá rodina, jak se sluší a patří, každý byl za holčičku rád. Ale po dvou dnech začalo být mamince nevolno. Začala zvracet, měla horečku a dusila se kašlem, léky jí nepomáhaly. Na nic radši nečekala a jela ke svému obvodnímu lékaři. Ten se jí zeptal na několik otázek, a když dostal odpověď na dotaz, jakým způsobem porodila, měl hned jasno. Nechal ji odvést na pohotovost, kde se jí snažili všichni pomoct. Kvůli zhoršujícímu se stavu byla letecky transportována do další nemocnice.
Trpěla septickým šokem, její tělo reagovala na infekci. Ta se jí dostala do těla skrze řez po porodu. Krystinin zdravotní stav se neustále zhoršoval. Pomalu jí kolabovaly orgány, plíce, ledviny i srdce. Byla uvedena do kómatu, aby si její tělo odpočinulo a mohlo se v klidu uzdravovat. Její rodina byla znepokojená, nejvíce se ovšem o ni bál její manžel: „Nechtěli nám říct, jak blízko byla smrti, ale bylo to vidět na jejich tvářích pokaždé, když jsem se zeptal,“ okomentoval situaci. Lékaři jí navíc dali pouhou 20% šanci na přežití.
Museli jí vzít končetiny
V kómatu člověk víceméně nevnímá, pouze spí. Občas se ale stalo, že žena slyšela, co se děje kolem ní. Pouze nemohla otevřít oči, byla jako ve snu. Jedna z mála vzpomínek byla: „Prosím, vzpamatuj se a vrať se k nám. Děti tě potřebují, já tě potřebuji,“ což byla slova jejího manžela Jacoba. První dva týdny v nemocnici strávila na jednotce intenzivní péče, kde se lékařům povedlo její stav stabilizovat. Následně mohli pomalu nastavit novou léčbu. Po několika dalších dnech mohli Krystině odstranit dýchací trubici a vzbudit ji.
Jak oba manželé vzpomínají, byl pro všechny zázrak, že se to podařilo. První, na co se žena ptala, bylo, jestli náhodou neumřela. Když jí všichni dosvědčili, že ne, museli jí ale říct mnohem závažnější informaci. Během jejího pobytu na jednotce intenzivní péče jí sice přestaly kolabovat orgány, zato se jí poškodily končetiny. A to všechny čtyři. Byly nedostatečně okysličovány a to způsobilo jejich zčernání a nedaly se nijak zachránit. Krystina řekla: „Podívala jsem se na své ruce, byly úplně černé. Potom i na nohy, to bylo to samé.“
Děti jsou její motivací
Lékaři jí je museli amputovat. Sama Krystina přiznává, že to pro ni bylo velice emotivní, protože se bála, že nebude schopna postarat se o svou rodinu. A ta byla její hlavní motivací. Její manžel ji nadále ujišťoval a uklidňoval, že to spolu zvládnou. Že jí pomůže. Po amputaci ji čekalo mnoho dalších operací, které jí měly dopomoct k návratu do normálního života. „Každý den jsem se probouzela a myslela na svá miminka a pokaždé, když jsem šla na operaci, myslela jsem na to, že se musím dostat domů, abych mohla být se svými dětmi.“
Momentálně se snaží intenzivně rehabilitovat. Chce se navrátit do normálního života. Řídí se heslem: když to zvládli ostatní, tak proč ne já. Její manžel jí je velkou podporou a se vším jí pomáhá. Ona sama je ale upoutaná na invalidní vozík. I přes to všechno stále má své dvě děti, které bere jako motivaci se zlepšovat a nevzdávat to. Je to pro ni těžké, ale dělá pokroky, malé, ale přesto viditelné. Jednoho dne bude jistě schopna se postarat o děti bez asistence manžela a žít skoro normální život tak jako předtím.
Zdroj: BrightSide
Napište komentář