Lidé, kteří nás milují, jsou těmi nejdůležitějšími osobami v našich životech. Mnohdy na to zapomínáme a je to špatně. Naši rodiče se o nás budou bát vždycky, bez ohledu na věk.
Nastává to hlavně v neznámých situacích. Případně když jdeme na noční akci, spěcháme, řídíme nebo jsme upoutáni na lůžko s nemoci. Největší prioritou mladé generace je obvykle zábava. Celkově mají tito lidé zcela odlišný pohled na světě a životní situaci. Často ovšem neberou ohledy na následky vlastního jednoho. Stejně tak je pro ně obtížné pochopit, jak by v případě problému trpěli právě jejich blízcí. Jakou bolest by zažili a zda by se s tím zvládli někdy vyrovnat.
Událost apelující na mladé
Proto se odehrála jedna velmi zvláštní událost, která měla přimět mladé lidi pocítit hledisko jejich blízkých během kritické chvíle. Měli se zamyslet nad prožitkem své rodiny v momentě smrtelné nehody. Respektive jejích následků. Uskutečnil se proto pohřeb, kdy měla mladá generace dle Webniusy naslouchat starším. Slyšet jejich pocity a reakce v takové situaci. Opravdu stojí za to v mnoha situacích pospíchat? Vsázet všechno jen na jednu kartu a zbytečně riskovat?
Začíná to docela nevinně. Několik mladých lidí přichází do budovy, kde nejspíš očekávají nějakou společenskou událost. Ta se odehrává, ale ne taková, jakou čekali. Když se na chodbě zeptají na cestu, jsou nasměrováni do sálu, jehož rozestavení už dost napovídá. Židle jsou plné smutečních hostů v černém, vpředu je rakev a pohřební věnce. Pak se u řečnického pultu vystřídá několik lidí, kteří vzpomínají na ztracený mladý život. Na osobu, která skonala při smrtelné nehodě.
Prožitek žalu a falešné pohřby
Prvotní údiv a zmatenost na tvářích posledních příchozích pozvolná střídá žal a dojetí. Pravděpodobně jim dochází, že v té rakvi mohli být za jistých okolností klidně oni sami. Myšlenka simulovaných pohřbů však například v Jižní Koreji nabírá reálnou podobu pravidelně. Zaměstnanci firem tu podle DazeDigital procházejí celým procesem simulace vlastního pohřbu. Od psaní dopisů svým nejbližším po ležení v rakvi. Pro nás to může znít dosti morbidně.
Hrobník popsal souvislosti s pohřbíváním. Popel, který se nevejde do urny, si mohou pozůstalí odnést
V tlumeně osvětleném pokoji pak lidé oblečení v pohřebních šatech leží ve vlastních rakvích. Zůstávají tu delší dobu, tiše pláčou. Přemýšlí o své minulosti, milovaných a tom, co nechali za sebou. Nejde o nějaký zvrácený obřad. Je to forma terapie, která má ulehčit od stresu a v zemi také snížit procento sebevražd. Není to poprvé, co na SvěteKreativity píšeme o smrti.
Napište komentář