Je to krátký příběh, ale chytne vás za srdce. Možná vám pomůže se na chvíli zastavit a uvědomit si, co je v životě skutečně důležité.
Příběh dvou mužů v nemocničním pokoji je dojemnou připomínkou síly lidského spojení a důležitosti empatie. Dva muži, oba vážně nemocní, sdíleli stejný nemocniční pokoj. Jeden z mužů mohl každý den hodinu sedět a užívat si výhled z jediného okna v místnosti. Ten druhý vstávat nesměl, a tak si nechal od druhého vyprávět, co se venku děje.
Ležící muž se z okna podívat nemohl
Muži se předtím neznali, ale shodou okolností se ocitli společně na jednom nemocničním pokoji. Zatímco jeden měl postel u okna a bylo mu dovoleno si na hodinu denně sednout, aby se mu uvolnila voda z plic, ten druhý vstávat nesměl, protože to jeho stav nedovoloval. Muž u okna se tak každé odpoledne v posteli posadil a pozoroval, co se děje za oknem nemocnice.
Veškeré dění pak popisoval i ležícímu muži. Z okna byl výhled do parku s krásným jezerem. A tak muž velmi podrobně tomu druhému líčil všechny činnosti a barvy, které viděl venku. Popisoval kachny a labutě, děti, jež si hrály blízko vody, i milenecké páry, které se procházely ruku v ruce pod rozkvetlými stromy. Druhý muž vždy zavřel oči a v duchu si představoval vše, co mu bylo popisováno.
Představoval si popisované scény
Postupem času se muž u okna stal očima svého spolubydlícího a popisoval mu krásu a vzrušení vnějšího světa. Muž ležící v posteli žil pro tu dobu jedné hodiny, kdy mohl uniknout své vlastní realitě a představovat si malebné scény, které se odehrávaly za pro něj nedostupným oknem. Oba muži také mluvili celé hodiny a vyprávěli si příběhy o svých životech, rodinách a zkušenostech.
Strávili tak spolu na pokoji několik týdnů. Jednoho dne však muž u okna zemřel, klidně ve spánku, a jeho spolubydlícímu zůstalo zlomené srdce. Pak požádal sestru, aby ho přesunuli do postele u okna, aby mohl někdy vyhlédnout ven. S překvapením však zjistil, že před nemocničním oknem je bílá zeď. Žádný park s jezerem, jak mu popisoval jeho přítel.
Ukázalo se, že byl slepý
Sestra mu vysvětlila, že jeho spolubydlící byl slepý a nikdy neviděl výhled ven. „Možná vám chtěl jen dodat odvahu,“ řekla sestra nemocnému muži. Muž byl dojatý laskavostí jeho spolubydlícího, který popisoval vnější svět do tak živých podrobností, jen aby mu přinesl radost i přes své vlastní potíže, jimž musel čelit.
Tento příběh nám připomíná, že štěstí není něco, co můžeme získat prostřednictvím hmotných statků, ale místo toho se nachází v našich vztazích s ostatními a naší schopnosti přinášet radost lidem kolem nás. Ve světě, kde se často zaměřujeme na naše vlastní problémy a výzvy, je nezbytné pamatovat na důležitost empatie a laskavosti. Všichni můžeme změnit životy druhých, a to i za těch nejnáročnějších okolností.
Zdroj: Newsitamea
Napište komentář