Zatímco se malé děti v Německu během 2. světové války bály o svůj život, ty za oceánem žily poměrně normálně. Zkušenost něčeho takového je jim tedy nadmíru vzdálená.
Vnuk Tovy Friedman, Aron Goodman, jí vytvořil účet na TikToku. Byla to reakce na nárůst antisemitských nálad a komentářů během posledních let. Tova do USA uprchla ve věku 11 let. Docela ji tehdy šokovalo, že se životy u ní doma a ve Státech značně lišily. Svoje dětství prožila v židovském ghettu a poté se dostala do nacistického koncentračního tábora. Ta odlišnost jí přišla hrozně zvláštní. Teď je jí 84 let a bydlí v New Jersey.
Střet dvou způsobů prožití války
O svůj příběh se tak právě skrze sociální sítě rozhodla podělit. „Byla jsem šokována, když jsem mluvila s dětmi svého věku. Bylo mi 11 a ony mi vyprávěly všechno o tom, co běžně prožívaly. Tedy dovolené či letní tábory – a já tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem si, že to, co jsem zažila, byla společná zkušenost celého světa.“ Její vnuk Aron Goodman na druhé straně vyrůstal na vyprávění své babičky o přežívání genocidy. Proto se rozhodl jednat.
Asi před rokem tak začal její příběhy sdílet na TikToku. Přivedl ho k tomu také nárůst antisemitských názorů a reakcí v posledních letech. „Moje školní osnovy týkající se holokaustu rozhodně nebyly adekvátní. Nebyl jako téma obsažen v lekcích dějepisu.“ Aby na to upozornil, vyrobil krátký film na Youtube, který vycházel ze zkušenosti jeho babičky v Auschwitzu. Lidé pak začali projevovat zájem a kladli i doplňující otázky.
Všudypřítomný hlad
Tova si tak uvědomila, jakou nabízí tyto kanály možnost na pozvednutí vědomí o celém tématu. Podle jejího vypravování ji nacisté odvedli do tábora, když jí bylo 5 let, a vytetovali jí číslo 27-6-33. Z 5 000 dětí svého rodiště v Tomaszow Mazowiecki byla jednou z pouhých 5 přeživších. Byla z nich nejmladší, a jak poukázala, většina dětí byla ihned zastřelena. Byly totiž považovány za nepoužitelné. Nacisté se jich navíc báli jako možných svědků.
Pokud by přežily, mohly by světu sdělit své zkušenosti. Nějakou dobu zůstala se svou matkou, pak ji ale kvůli nemoci umístili jinam. Naslouchala dalším dětem, aby pak mohla vyprávět. „Překvapilo mě, že mě nezabili, není pro to vlastně žádné vysvětlení,“ říká. Jen několik týdnů před osvobozením tábora Rudou armádou v roce 1945 se její matce podařilo ji znovu najít. Během zásahu tak byly obě spolu. Pamatuje si, jak se při příchodu vojska chtěla najíst.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Číslo, které je svědkem
Během pobytu cítila hlavně právě hlad. A potýká se s tím, že to neumí vysvětlit lidem, kteří to nikdy nezažili. Když se jí někdo zeptá, o co během té doby prosila Boha, odpovídá: „Jen o kus chleba. To bylo všechno, co jsem chtěla.“ Její sledující se jí často na něco ptají, případně chtějí vidět vytetovaná čísla. Aron podotkl, že je tetování zajímá, protože je to něco, co zůstalo nedotčené po celou dobu. A jsou vidět jen u přeživších koncentračních táborů.
I když jí lékař v USA nabídl jejich odstranění, nechala si je jako svědectví toho, čím prošla. „To číslo říká, že jestli nevěříte, co se stalo, tak se na něj máte podívat.“ Kdykoli se jedná o Židy, najdou se kromě pozitivních ohlasů také ty nenávistné. Celkově ale převažují ty kladné. Hlavně vděk za možnost zjistit něco o holokaustu. Friedman tak chce svůj příběh sdílet dál, dokud jí to jen síly dovolí. Aron jí chce pomáhat navzdory úmyslu jít pak na vysokou.
Zdroj: Scoop
Napište komentář