Starší žena žijící v seniorském domově s pečovatelskou službou se rozhodla po sobě zanechat dojemný dopis, kde popisuje, jak vypadá stáří.
Osamělost je něco, co každý člověk zažil alespoň jednou v životě. Ať už jste mladí, nebo staří, zasáhne vás a může mít špatný vliv na vaše duševní zdraví a pohodu. Člověk je druhem, který potřebuje rodinu, přátele, my všichni potřebujeme společnost. Samotu nejvíce prožívají staří lidé, kteří z určitých důvodů nemohou žít sami doma a jsou odkázáni na péči domovů pro seniory. Pocity všech těchto lidí nejlépe vystihla žena, která po sobě zanechala dojemný dopis.
Osamělí staří lidé
Domy s pečovatelskou službou jsou zpravidla plné osamělých lidí. Přestože mají rodinu, ta je navštěvuje buď minimálně, nebo vůbec. Zbytek dne jsou odkázáni na společnost a pomoc zdravotních sester. Pobyt v těchto zařízeních ve vás může vyvolat pocity smutku, úzkosti, deprese, ale i zmatek, jak uvádí BetterHealth.
Tato žena věděla, že zažila už i horší dny. Všichni se tady k ní chovali mile, ale přesto cítila, že zde čeká už jen na smrt. Rozhodla se proto vyjádřit své pocity v dopisu, který zanechala zdravotnickému personálu. Ten pak zveřejnil web DobréSprávy.
Manželé se rozhodli společně ukončit svůj život a syna tak nechali napospas osudu. Důvod ho rozplakal
Dopis od staré ženy zdravotnickému personálu
„Milé zdravotní sestřičky, co vidíte, když se na mě podíváte? Zlomyslnou babiznu, která není moc chytrá a má zvláštní návyky. Zasněným pohledem hledí do neznáma. Starou ženu, která nereaguje, když ji prosíte, aby jedla. Stařenu, která nemá ani tušení, co se kolem ní děje. Stařenu, která nikdy nemůže najít boty nebo rukavice. Neposlouchá, ale na konci dne se nechá vykoupat a nakrmit.“
„Dny utíkají a všechno je stejné. To, jakou mě vidíte, ale není moje skutečné já. Já vám řeknu, kým jsem. Jsem 10letá holčička, která má tátu, maminku i sourozence. Milujeme se a navzájem se podporujeme. Jsem 16letá mladá slečna s křídly, která sní o velké lásce. Jsem 20letá mladá žena, jejíž srdce bije rychleji při pohledu na milovaného muže, jenž jí slíbil lásku do konce života.“
„Jsem 30letá žena, máma pečující o rodinu, která ji potřebuje. Mám bezpečný a šťastný domov. Jsem 40letá žena, která sleduje, jak rychle její děti rostou. Jsem 50letá žena ve zralých letech, moje děti už se mnou nežijí, avšak jsem stále šťastná se svým mužem. Jsem 60letá babička s vnoučaty na kolenou, ale už nade mnou visí tmavé mraky, protože mi zemřel můj milovaný manžel.“
„Když myslím na budoucnost, vidím jen něco děsivého. Moje děti jsou už velké a mají vlastní životy. Myslím na všechny ty roky, které uběhly jako voda. Teď jsem stará žena, příroda je neúprosná. Stáří je špatný vtip. Člověk se cítí osamělý, tělo ochabuje, síla a krása mizí. Tam, kde kdysi bylo srdce, je nyní kámen. Ale i přes to všechno, holka z minulosti je stále tam. Mé zdevastované srdce ničí různé emoce.“
„Pamatuji si šťastné i smutné dny. V hlavě prožívám znovu a znovu lásku a dobré chvíle. Myslím na to všechno, co bylo a trvalo krátce. Souhlasím s tím, že nic netrvá věčně. Stačí otevřít oči a podívat se na svět, jako by zítřek už neměl nikdy přijít. Před vámi stojí křehká a zatrpklá babička, která měla krásný život.“
Slova zasáhla všechny, kteří měli tu možnost si dopis přečíst. Považujme její slova za jakýsi návod k tomu, že každý člověk si zaslouží slušné chování, nikdy nevíte, co zrovna prožívá nebo prožil. Vezměme si z jejího dopisu ponaučení, že každý den stojí za to a život bychom měli žít naplno. O podobném příběhu jsme již psali na SvětěKreativity, kdy 86letá babička napsala dopis, aby popsala, jak se cítí na sklonku života.
Napište komentář