Optické iluze využívají mnoho různých technik a nástrojů. Jde hlavně o barvy, světlo, vzájemný vliv geometrických útvarů a prvky, které se našemu mozku pletou.
Je třeba podotknout, že s okolním světem nemáme jakýkoli přímý kontakt. Dalo by se namítnout, že se přeci díváme očima. Veškeré okolní informace jsou totiž jen signály, které následně zpracovává mozek. A protože nenávidí nahodilosti, hledá vzorce a doplňuje si je z minulých zkušenosti. Odsud pochází například fenomén paredolie, tedy tendence vidět zvířata v mracích nebo obličeje a jiné útvary ve dřevě, kamenech či mořských vlnách.
Hra mozku s vnějšími signály
Vnímání je tedy to, co zachytáváme očima. Optická iluze nastává v momentě, kdy náš mozek toto vnímané interpretuje chybně. Iluze tak oklame mozek do stavu, kdy vidí věci jinak, než jaké jsou ve skutečnosti. Kromě různých podvodů na tom stojí prakticky celý obor salónní magie. Ta je taky druhem podvodu na vnímání diváka. Stejnou iluzí je obrázek páru u jezera. Někde se nám tu schovává také miminko, ale kde toho malého človíčka hledat?
Vnímání optických iluzí je řízeno mozkem, který navíc dokáže přepínat mezi dvěma zcela různými pohledy. Objekt na papíře tak přemění v něco, co má tři rozměry. Celý proces je ovšem poměrně komplikovaný. Za objev interpretace věcí mozkem obdrželi David Hubel a Torstsen Wiesel v roce 1981 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Zjistili totiž, jak krok za krokem mozek analyzuje všechny signály, které do něj putují z oka.
Přes rostoucí porozumění stále nejasno
Každá nervová buňka nebo neuron mozku odpovídá za konkrétní detail v celém obrazci na sítnici. Přes tyto a četné další objevy o dalších částech mozku ale vědci stále nepřišli na to, jak se tohle všechno propojuje do kompletního vnímání objektu. Pomocí magnetické rezonance mohou například sledovat činnost mozku v momentě, kdy zrovna vnímá optické iluze. Vyšlo najevo, že neurony spolu mohou i soutěžit mezi vnímáním světlé a tmavé.
Ty, které mají získají převahu, ovlivňují zprávu přijatou mozkem. Podle jedné z teorií klamou proto, že využívají neustálou tendenci mozku předpovídat budoucí události. Mozek tímto využitím zkušenosti totiž stále zkouší kompenzovat latenci reality a vnímání. Jde jen o zlomek času mezi tím, kdy se věci skutečně dějí, a jak rychle je vnímáme a vyhodnotíme. Mozek ale z minulosti ví, že právě na těchto zlomcích závisí často přežití člověka.
Ďábel v detailech nebo i celku
Jedním z příkladů je výše viditelný obrázek jezera, kde ovšem zamilovaný pár není sám. Mnoho optických iluzí je založeno také na tom, že věci zcela přirozeně patřící do nějakého výjevu dávají dohromady něco, co do něj vůbec nepatří. V zásadě jsou tak jen dvě možnosti – buď jde o titěrný detail, nebo je naopak iluzí kompletně celý obraz. Pravděpodobně jste už skutečný princip zachytili. Pokud ne, je klíč v podivně tvarovaných větvích stromu.
Celý prostor nad hlavami dvojice je dítětem ve stejné poloze, v jaké se nachází v děloze své matky. Jeho nožičky tvoří zdeformované větve i kořeny stromu rostoucího napravo, hlavičku a tvář dotvářejí malé větvičky.
Napište komentář