Všechny děti potřebují k zdravému vývoji otce a matku. Otec by měl být pro potomka mužským vzorem, tím, kdo dává pravidla. V případě syna může být otec jako takový i velkým vzorem. Pro dceru je otec také velice důležitý. Pokud snad v dětství chybí, žena může v dospělosti trpět syndromem chybějícího otce a vyhledávat si tak podvědomě starší partnery.
Matka je ta, která dává lásku, péči, něhu. Učí děti empatii, projevování lásky. Když tohle děti nemají, mohou mít problémy s tím, projevovat své city. Sečteno a podtrženo, rodiče jsou zkrátka důležití oba, a pokud je v rodině deficit jednoho, nebo snad i obou rodičů, neznamená to pro dítě nic dobrého.
Když výchovu převezmou prarodiče
Některé rodiny mají natolik komplikované vztahy, že může docházet k tomu, že dítě nakonec skončí u své babičky a dědečka, kteří jej vychovávají. Vlivy, které za to mohou, jsou různé. Někdy se dokonce může stát, že se oba rodiče dítěte zřeknou, protože chtějí žít například po rozvodu nový život s někým jiným.
Nejsmutnější jsou pak případy, kdy dítě ztratí rodiče následkem tragické události a musí se o něj postarat prarodiče. Tak jako tak, nikdy to není nic milého pro malé stvoření, které se teprve mnohému učí. Výchova babičky a dědečka může mít jak svá pozitiva, tak i negativa. Většinou jsou ale děti tímto způsobem výchovy značně poznamenané.
Výchova babičky a dědečka má více negativ
Děti, které jsou vychovávané svými prarodiči, mají tendence se více uzavírat do sebe, také musí oproti svým vrstevníkům i dříve dospět. S plnoletostí si tak většinou hledají své místo v životě a chodí do práce i během školy. Pokud je dítě malé, babička s dědou na něj rovněž nemusí mít tolik energie. Přeci jen jsou to již lidé v letech. I ekonomické podmínky těchto lidí nejsou zrovna vítězoslavné. Prarodiče bývají po většinou již v důchodu, a pakliže jej nemají v nějaké rozumné výši, nemusí s penězi vystačit a jsou nucení chodit i v důchodovém věku do práce.
Co se týká výchovy jako takové, mohou do ní začleňovat již zastaralé názory na život, což mladému člověku nijak nemusí prospět. Pokud vnuka, nebo vnučku dělí s prarodičem dvě a více generací, pak se mohou vyskytnout značné třecí plochy, co se týká životních názorů a priorit. Především pak v pubertálním období. Celkově lze říct, že tento model častěji nemůže zdravě fungovat. Přesto však je takových rodin dost.
Zdravá role babičky a dědečka
Babička a dědeček ve zdravé rodině fungují jako lidé, kteří své vnuky a vnučky učí věcem, které jejich rodiče třeba neumí. Předávají jim umění pokory, trpělivosti a i moudrost. Také jsou těmi lidmi, s kterými si děti odpočinou, pobaví se, nebo si pohrají. Rozhodně by rodiče neměli dávat děti prarodičům na jakousi převýchovu. Také není správné babičku a dědečka stavět do role chůvy.
Ve většině zemích funguje rodinný model tak, že prarodiče děti často hlídají, když jejich rodiče chodí do práce. V práci jsou ale matka s otcem většinu času a dítě je tak v péči „náhradních vychovatelů“. Může se tak vytratit přirozená autorita rodičů a potomek bude více respektovat názory babičky a dědečka.
Fotografie: Depositphotos
