Málokdo dnes přizná, že věří pověrám, ovšem rituální chování udržují i kosmonauti. Přesně víme, co dělat, když projde kominík nebo má pátek osudnou číslovku.
Jak ale zrovna tento den přišel ke své pověsti? Proč je brán jako nešťastný den? Na odhalení důvodu je potřeba udělat si výlet do 14. století. Podle jedné teorie totiž pátek vděčí za svou černou slávu událostem, které se během něj odehrály ve Francii. V pátek 13. října roku 1307 totiž tehdejší francouzský král Filip IV. Sličný obvinil z kacířství slavný templářský řád. Nařídil zatčení jeho členů a začal proces končící zánikem společenství.
Co je pravda a co jen legenda?
„Všechna tato obvinění byla ovšem královým výmyslem. Templáři totiž získávali stále více jak majetku, tak i politického vlivu a dalšího. Proto se rozhodl, že je potřeba se jich zbavit a o svém plánu přesvědčil i papeže Klementa V.,“ uvádí historik Krzysztof Drozdowski. Navzdory vyšetřování a zjištění neviny řádu papež s plánem souhlasil. Následně byl zatčen velmistr řádu Jacques de Molay. Během mučení se přiznal a byl odsouzen k smrti upálením.
Těsně před smrtí však své svědectví odvolal a – podle legendy – proklel jak papeže, tak i krále. Svým posledním dechem měl říct: „Papeži Klemente, králi Filipe, rytíři Viléme! Než skončí rok, sejdeme se na Božím dvoře!“ Oba smrt skutečně dostihla. Papež Klement skonal asi o měsíc později, jeho tělo navíc na katafalku v kostele spálil blesk. Jen pár měsíců na to zemřel i král Filip IV. Proč ale vlastně my lidé tak věříme na pověry?
Pocit kontroly a vlastního bezpečí
Lidé těmito pověrami a s nimi spojenými rituály získávají pocit vnitřního bezpečí. Mnoho pověr předávaných po generace bylo počátkem vědeckého poznání. Tedy snahou vysvětlit to, co tehdejší lidé nedokázali pochopit. „A díky tomu se pro ně svět stal předvídatelnějším, což snížilo každodenní pocity úzkosti,“ vysvětluje psycholog Miroslaw Brejwo. „Zajímavé také je, že lpění na pověrách obecně sílí v těžkých časech.“ A to bez ohledu na povahu potíží.
Ať už se jedná o válku, živelnou pohromu nebo pandemii, chce mít člověk pocit, že dění kolem dokáže aspoň do nějaké míry ovlivnit. I když v hloubi duše víme, že je to vlastně nesmysl, stejně zaklepeme věci na dřevo (nebo zuby, ty nehoří) nebo nechválíme vývoj, abychom ho nezakřikli. Víru posiluje i to, že si většinou pamatujeme jen ty pátky třináctého, kdy se něco pokazilo. Ty úspěšné nám z paměti velmi spolehlivě zmizely.
Zdroj: Fakt
Napište komentář