Některým lidem není přáno dožít svůj život v poklidu a v kruhu svých nejbližších. Něco takového se stalo stařence, která v tomto měla štěstí, že o ni pečoval neobyčejný mládenec.
Péče o lidské zdraví by měla být na prvním místě priorit každého člověka, ať už jde o zdraví vaše nebo někoho jiného. V každém případě není nic cennějšího, než se nemuset potýkat s nemocemi či jinými zdravotními patáliemi, které mohou člověka potkat. Své o tom jistě ví i Joshua, jenž je dlouholetým zaměstnancem ústavu pro dlouhodobě nemocné osoby.
Práce pečovatele může být náročná
„Začátky pro mne byly velice těžké. Dlouho mi trvalo, než jsem se po škole adaptoval na skutečný život a povolání pečovatele o dlouhodobě nemocné pacienty. Dodnes si pamatuji své první loučení se starým pánem, který u nás byl v péči již v době, kdy jsem nastoupil do ústavu. Bylo to nesmírně těžké, nikdy předtím jsem nezažil ten pocit být s člověkem do poslední chvíle,“ vzpomíná Joshua na svoje začátky ve své profesi.
Péče se stala náplní jeho života
„Po těchto náročných začátcích jsem si po příchodu z práce domů začínal říkat, zda je tato práce pro někoho, jako jsem já. Člověka pravidelně naplňuje smutek ze ztráty lidských životů, a to má samozřejmě vliv na psychickou pohodu. Jednoho dne si při odpolední pauze u kávy přisedla kolegyně, která se se mnou dala do řeči, jelikož viděla, že na tom nejsem nejlépe a něco mě trápí,“ popisoval dál Joshua své zkušenosti s prací.
Podpora kolegů byla důležitá
„Ihned po vyslechnutí všech mých trápení s novou prací přišla kolegyně s řešením. To, co mi kdysi řekla u kávy, naprosto změnilo můj pohled na zaměstnání, jež vykonávám. Povedlo se jí přenést její přístup k práci na mě. Sama mi sdělila, že ona práci nebere tak, že ti lidé už jen čekají na konec svých životů. Zkrátka se jim snaží maximálně zpříjemnit jejich pobyt a z každého dne dělá ten nejlepší možný. Nikdy bohužel není možné vědět, který je ten poslední,“ pokračoval pečovatel své vyprávění o zlomové situaci jeho kariéry.
Brzy se stal hitem ústavu
„Prakticky ihned druhý den jsem díky ní šel do práce s absolutně odlišnými pocity než dříve. Od tohoto dne jsem pacientům a pacientkám začal předčítat z jejich oblíbených knih a plnil jim jejich poslední přání. Velmi brzy se pak loučení stalo rutinou. Naučil jsem se jednu podstatnou věc. Tou bylo to, že lidé své poslední chvíle trávili v příjemné atmosféře. Často se mi také dostává velikých poděkování od příslušníků rodin, jejichž příbuzní leží právě u nás,“ promluvil Joshua o mentální změně, kterou na své pozici prošel.
Píseň na poslední chvíli
„Naposledy si vybavuji paní Lýdii. Ta u nás ležela skoro půl roku a bojovala se zákeřnou nemocí, které nakonec podlehla. Každý den odpoledne, před koncem mé směny, jsem za ní chodil a četl jsem jí básně a zpíval písně. Jednoho dne jsem se zeptal její dcery, jakou má paní Lýdie oblíbenou píseň. Tu jsem se naučil a druhý den jsem jí ji zazpíval. Chvíli poté pacientka zemřela. Navzdory této smutné události jsem byl moc rád, že své poslední minuty mohla zaslechnout slova své oblíbené písně,“ zakončil Joshua své vyprávění a pousmál se.
Zdroj: Newsner
Napište komentář