Každý den je možné si všimnout, jak všude u cest leží spousta věcí. Když tato žena šla vyzvednout dceru ze školky, našla něco, co jim oběma změnilo jejich dosavadní životy.
Dnešní doba je taková, že veliké procento lidí stále nehledí na životní prostředí. Tím pádem není nic neobvyklého, když na zemi najdete ležící obaly od jídla, nedopalky od cigaret, plechovky a další podobné věci. To, co se někteří lidé nestydí vyhodit jen tak na zem nebo někde prostě zanechat, častokrát nezná hranice. Většina lidí pak už tyto věci ležící u cesty ani nevnímá, ale naštěstí se najdou i tací, kteří jsou ke svému okolí pozorní.
Veronika vodila dceru každý den do školky
„Každý můj všední pracovní den začínal stejně. Ráno v 6:00 jsem vstávala, abych připravila snídani. Poté, co se manžel nasnídal, odjížděl do práce. Dcera vstávala o něco později, takže jsem na ni čekala. Když jsme se obě nasnídaly, byl čas se umýt, obléknout a vyrazit. Malou jsem odvedla do školky, kterou jsme měli kousek od domu. Ze školky vedly mé kroky přímo do kanceláře,“ popisuje Veronika každodenní ranní rutiny své rodiny.
Žena chodila vždy stejnou cestou
„Má kancelář byla od školky také jen kousek. Stačilo mi přejít park a projít dvě ulice. Cesta zabrala necelých 10 minut pěšky. Každý den jsem chodila tou samou cestičkou do práce i z práce. Trasu jsem nikdy neměnila, pokud jsem k tomu neměla pádný důvod, ale nikdy jsem si zde nevšimla něčeho divného,“ pokračuje žena ve vyprávění příběhu.
Po práci chodila Veronika pro dceru do školky
„Po konci mé pracovní doby se opakovala ranní rutina, jen v opačném směru. Vyšla jsem z kanceláře, přešla dvě ulice a prošla parkem rovnou ke školce. Tam jsem vyzvedla malou Natálku a společně jsme šly domů, kde na nás už čekal můj manžel Viktor. Ten měl pro nás vždy připravenou odpolední svačinu, kterou jsme společně snědli u stolu,“ říká matka Natálky s úsměvem.
Chtěla dceru potěšit, tak změnila cestu
„Jednoho dne jsem se rozhodla, že Natálii potěším. Než jsem šla pro ni do školky, chtěla jsem se stavit v cukrárně a koupit její oblíbený zákusek. Viktor měl také rád sladké, tak mě napadlo, že vezmu každému kousek a sníme si je společně. Výjimečně jsem tedy nešla parkem, ale okolní stezkou,“ vysvětluje žena důvod toho, proč měnila obvyklou trasu.
Na zemi leželo podivné růžové stvoření
„Šla jsem tedy stezkou, jež vedla okolo parku a mířila si to přímo do cukrárny. Můj pohled nejdříve upoutaly poházené odpadky v parku, které tam ležely snad na každém kroku. Po chvíli jsem mezi nimi spatřila něco, co mi přišlo podivné. Zarazila jsem se a šla se podívat blíže. V první chvíli mi zatrnulo, zjistila jsem, že je to jakési růžové zvířátko. Bohužel jsem nebyla schopná ho poznat,“ líčí Veronika průběh svého nálezu.
Veterinární vyšetření odhalilo pravdu
„Vzala jsem tedy nešťastného tvora do rukou a vyrazila rovnou domů. Cestou jsem zavolala manželovi, co se stalo. Řekl, že Natálku vyzvedne, ať se nemusím zdržovat. Doma jsme zvířátko dali do krabičky s ručníky, aby se zahřálo. Nevypadalo, že bude schopné přežít noc. Druhý den jsme vyrazili do veterinární ordinace. Paní doktorka nám sdělila, že se jedná o malou veverku, která se nejspíše ztratila matce.“ Veronika také řekla, že jim doktorka poradila, jak se o zvíře starat.
Zvíře bylo v pořádku
„Když nám veterinářka řekla, že je veverka zdravá, spadl nám kámen ze srdce. Sice bylo potřeba věnovat jí hodně péče, ale to mi nevadilo. Byla jsem ráda, že zvířátko žije a nic mu není. Vzala jsem si tedy dovolenou a o veverku se intenzivně starala včetně krmení. Ta začala postupně růst. Dnes už se krmí sama tím, co jí poskytneme. Má krásnou velkou voliéru a je naším skvělým rodinným přítelem,“ zakončuje žena příběh se šťastným koncem.
Zdroj: Čtenářka – Veronika P.
Napište komentář