Když byl dívce rok, dostala se do sirotčince, kde si prošla velkými útrapami. Když byla adoptována, její život se změnil. S traumaty však bojuje dodnes.
Životní příběh této mladé studentky se stal námětem pro vznik divadelního představení. Když jí byl jeden rok, ocitla se v sirotčinci, kde následujících sedm let musela snášet šikanu a fyzické, psychické i sexuální násilí. Její příběh však měl mít dobrý konec. Když si ji adoptovala jedna milující rodina a poskytla jí to, co do té doby neměla. Dnes mohou být její adoptivní rodiče pyšní na dceru, která svým příběhem inspiruje ostatní a je autorkou divadelní hry, jež mapuje její pohnutý osud.
Sedm let žila v pekle
Judite Vold se narodila na Haiti. Když jí byl jeden rok, byla odložena do sirotčince, kde si prožila několik let pekla. „Byla jsem týrána fyzicky, sexuálně i psychicky až do osmi let,“ vzpomíná Judith. Pak se její život zásadním způsobem změnil. Adoptovala si ji totiž rodina žijící na venkově v kanadské provincii Alberta. Poskytli tak holčičce s pohnutým osudem možnost poznat milující rodinu a splnit si sny, které by se jinak uskutečnit nemohly.
„Když jsem byla adoptována, dostala jsem domov, který byl plný milujících členů rodiny,“ řekla Judite. „Můj život se změnil v dobrý příběh, přestože tak nezačal.“ Dnes je jí 23 let, ale traumatické vzpomínky ji stále občas pronásledují. Někdy ji dokonce dokážou zastavit během všedního dne plného povinností a ona se zhroutí. Vypozorovala, že jednou z chyb, jež při vyrovnávání se s traumatem dělala, bylo to, že se naučila skrývat všechny své emoce.
Divadelní hra je pro ni formou terapie
To se však nyní mění. Studuje totiž na Rosebud School of the Arts, což je vyšší umělecká škola v jižní části Alberty. Její silný příběh se tu rozhodli zdramatizovat a představit návštěvníkům jejich divadla. Většina herců má po celou dobu představení nasazené masky, které mají symbolizovat právě potlačování emocí, jímž se Judite chtěla chránit před nesnesitelnou realitou, kterou tehdy musela snášet.
Pro diváky tak toto představení nebude z těch, na které po pěti minutách zapomenou. Otevřít se ostatním lidem a vynést na světlo věci, jež chtěla dávno vymazat z paměti, pro ni nebylo jednoduché. Plně si však uvědomuje, že potlačováním skutečnosti se nikdy nemůže z prožitých traumat skutečně vyléčit. Bere tak tuto příležitost jako jistou formu terapie, která jí pomáhá se s utrpením z minulosti vyrovnat.
Překonat stud může být klíčové pro uzdravení traumat
„Bylo to velmi těžké. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem ten typ člověka, který se rád předvádí před ostatními lidmi. Nemám ráda pozornost. Jsem docela tichá a líbí se mi to. Sdílet příběh o sobě samé pro mě bylo opravdu těžké, protože jsem svým způsobem skutečně odhalovala samu sebe před spolužáky a teď i před neznámými návštěvníky divadla. Nakonec si však myslím, že se z toho stal opravdu jedinečný zážitek,“ shrnula Judite pocity, které měla při realizaci tohoto nevšedního počinu.
Cestu, kterou se Judite instinktivně vydala, by však podpořili i mnozí psychologové. Jedním ze způsobů, jak s prožitým traumatem pracovat, je přestat ho schovávat. Ponořit se do traumatických vzpomínek vyžaduje velkou důvěru a odvahu. Jednou z nejtěžších věcí je pro traumatizované osoby konfrontace se studem, jemuž musí čelit. Pokud se jim podaří tento stud překonat a otevřeně o prožitku mluvit, pak se otevírá cesta k úlevě a možnost trauma zpracovat tak, aby už nemohlo oběti ovlivňovat život, a to ani na nevědomé úrovni.
Zdroj: CBC
Napište komentář