Práce taxikáře může být někdy docela divoká a náročná. Je to spousta cest v noci nebo brzy ráno, často nepříjemní pasažéři nebo dopravní zácpy. Tento newyorský taxikář ale zažil něco, na co do smrti nezapomene.
Jízda, která mu změnila život
Ve městě, které nikdy nespí, se po rušných ulicích prohánějí typická žlutá vozidla, která přepravují cestující z jednoho místa na druhé. Jednoho dne si taxi zavolala starší dáma.
„Jel jsem na uvedenou adresu“, vypráví. „Když jsem tam dorazil, jako obvykle jsem zatroubil, ale nikdo se neukázal. Znovu jsem zatroubil, ale ani poté nikdo nepřišel. Začal jsem být trochu netrpělivý, měla to být má poslední jízda pro dnešní den a těšil jsem se konečně domů za rodinou. Když už jsem se ale chystal nastartovat, uslyšel jsem tichý hlas.“ Ten hlas jej požádal, aby ještě chvíli počkal.
Na prahu stála malá stará dáma. V ruce držela kufřík. Na malý moment měl řidič možnost nahlédnout do bytu, ze kterého vycházela, a byl šokovaný tím, co uviděl. Vypadalo to totiž, jako by byt nebyl roky obýván. Jediná věc, která upoutala jeho pozornost byla krabice plná fotek a suvenýrů ukrytá v rohu.
Žena řidiče požádala, aby jí pomohl odnést kufr do auta a poté doprovodil i ženu až k vozu. Byla lehká a křehká, že se člověk bál, aby jí něco neudělal. Stařenka mu pomoc oplatila zářivých úsměvem, který zahřál u srdce.
Poslední cesta
Paní poté nadiktovala adresu, kam chce jet, a požádala, zda by bylo možné projet centrem města. „To není nejkratší cesta,“ poznamenal řidič. „Bude nutné udělat velkou zajížďku.“ Paní však byla evidentně ráda, že se cesta trošku prodlouží, odpověděla: „Nespěchám. Jedu do hospicu.“
To řidiče poněkud zaskočilo, každý si toto místo spojuje se smrtí a stará paní sice byla zjevně pokročilého věku, ale na první pohled působila vitálně a zdravě. „Doktor mě varoval, že mi už nezbývá mnoho času a nemám zde žádnou rodinu“, vysvětlila paní. V tom okamžiku řidič vypnul měřič a zeptal se: „Kterou cestou byste se chtěla vydat?“
Vzpomínky na uplynulý život
Další dvě hodiny strávili projížděním centra města a prohlížením různých míst. Stará paní řidiči ukázala hotel, kde pracovala jako recepční. Později dům, kde ona a její manžel žili jako mladý pár. Také viděl taneční studio, které navštěvovala, když byla mladá dívka.
Takto cestovali až do noci. Nakonec žena oznámila: „Už jsem unavená. Nyní můžeme jít do cíle.“ Hospic byl menší, než si ho řidič představoval. Jakmile vůz dorazil na příjezdovou cestu, ihned vyšly ven dvě zdravotní sestry a pozdravily pasažéry. Pomohly dámě vystoupit z vozu a převzaly si její zavazadlo.
Odměna na celý život
Stará paní otevřela kabelku a zeptala se řidiče, kolik je mu dlužná. Ten však nic nechtěl, setkání se starou dámou jej jaksi dojalo a bylo to skutečně příjemných pár hodin. Paní však trvala na tom, že mu zaplatit chce. Namísto toho však řidič stařenku pevně objal. „Udělal jsi starší ženě radost v posledních okamžicích jejího života. Děkuji, “odvětila stará dáma.
Nemělo smysl se už vracet domů, začala mu další směna, ale on se cítil tak nějak zvláště.
Znovu si připomínal moment, kdy chtěl už od domu odjet je proto, že byl netrpělivý – připravil by se tak o jednu z nejhezčích zkušeností jeho života. Tato lekce jej naučila, že se nevyplácí vždy spěchat a hnát se dál.
