O tom, jaké dítě bude, až se narodí, nerozhodují rodiče, nýbrž osud. Rodiče tohoto chlapce zjistili, že má autismus, a museli se s tím začít vypořádávat.
To, že má jejich syn autismus, dlouho nevěděli. Začal se projevovat až ve dvou letech. Srovnané hračky, listování si knihami a přepisování textů – tak se chlapec Jack bavil celé dny. Jeho rodičům se toto chování nezdálo zcela normální, tudíž se rozhodli pro lékařské vyšetření. Odpověď lékařů byla prostá, jejich syn má autismus. Diagnózy se rodiče nejdříve lekli, ne toho, že je jejich syn autista, nýbrž způsobu, jak budou společně vycházet a žít. Postupem času, v řádu měsíců, se jim podařilo nastavit denní program, který všem vyhovoval.
Má jinak nastavenou hlavu
Ve čtyřech letech začal Jack chodit do školky. Tam nastaly problémy – neměl moc kamarádů, chyběl mu rozvrh, kterého se do té doby držel, a spousta rodičů pro něj neměla pochopení. Jejich děti si na něj totiž doma stěžovaly, ale nikdo nevěděl, že je Jack autista. Jednoho dne napsala Jackova maminka do školky e-mail, ve kterém rozebírala synovo chování. Přála si taktéž, aby byl zveřejněný a přístupný pro všechny. Chtěla, aby se lidé takovýchto diagnostik nebáli, naopak, aby věděli, že její syn není špatný člověk, jeho hlava jen chápe svět trochu jinak.
„Píši tuto zprávu, abyste věděli, jak pracujeme s naším synem Jackem. Chci, abyste věděli, jaké je to žít s dítětem, co má autismus. Léta pracujeme na zvládání Jackova autismu. Hledali jsme různé možnosti a metody, jak celou situaci zvládnout. Smlouvání, slibování a ustupování, to vše muselo proběhnout, abychom mohli s Jackem žít pod jednou střechou. Jakékoli odchýlení od programu se mu nelíbilo a uměl to velmi dobře dát na sobě znát. Ani my jsme to neměli jednoduché, člověk neví dopředu, jak bude dítě reagovat. Žádný lékař vám to neřekne.“
Od mala byl jiný
„Jedno odpoledne ke mně přišel Jack s otázkou: ,Mami, co je to autismus?´ Nemůžete mu jen tak říct, to je to, co máš ty. Musela jsem mu to vysvětlit trochu jinak. Začala jsem si o tom s ním povídat, vím totiž, že nemá rád, když něco vysvětluji a on vypadá jako ten méně chytrý. Povídali jsme si o tom, jak mu od mala šlo čtení a přepisování. Jakým způsobem uměl dobře počítat. Proč dokázal rozluštit azbuku. Co byl důvod, že se nedokázal soustředit na věci, které mu poručili ostatní dělat. To vše měl ve své hlavě, tak se mu to prostě jevilo. On sám za to nemohl.“
„Vždy nesnášel zvuky, byly pro něj příliš hlasité. Koupání bylo jeho noční můrou. Má jisté pohyby, které dělá, když se potřebuje uklidnit. Zhruba takto proběhla naše diskuze. Jack se u toho celou tu dobu usmíval, až z něj nakonec vypadla otázka: ,A jsem já autista?´ Odpověděla jsem mu, že ne. On je prostě jenom Jack, který má autismus. S touto odpovědí byl spokojen, objal mě a odešel. Chci, aby tato zpráva všem pomohla. Nemusíte nás litovat, pro nás je to již zaběhnutá rutina, jen si přeji trochu pochopení pro mého syna.“
Tímto celá zpráva skončila. Rodiče následně chodili za Jackovou maminkou a omlouvali se, že si o jejím synovi mysleli, jak je nevychovaný a špatný. Ona si z toho těžkou hlavu nedělala, neměla důvod. Svého syna milovala a věděla, co způsobuje to, že je takový, jaký je.
Zdroj: Newsitamea
Napište komentář