Obestírají vás jen negativní zprávy a neslyšíte nic než nářky, nadávky nebo zlomyslné komentáře? Máte pocit, že svět je čím dál víc temnější místo, kde existují jen zprávy o násilí, nemocech nebo chudobě? I proto je nutné všechny dobré a pozitivní příběhy zveřejňovat, aby lidé nepřestávali mít pocit, že dobré skutky už ani neexistují.
Věřte, že existují a stojí za nimi konkrétní lidé. Za tímto John Lunceford, bývalý voják a nyní řidič školního autobusu.
Krásný příběh ze státu Washington
Dojemný příběh o pomoci zveřejnila sama škola Kennewick District School, pro kterou sváží John Lunceford děti ze širokého okolí. Svou práci miluje, stejně jako své cestující, kteří na něj trpělivě ráno čekají u cesty, aby je odvezl do školy a odpoledne za ním spěchají, aby už byly doma.
John své cestující dobře zná, proto jej plačící šestiletý klučina zarmoutil. Co se mu dnes děje, že je tak posmutnělý a plačtivý? John odhalil pravdu poměrně rychle, chlapec byl totiž zcela prokřehlý.
Podal nejen pomocnou ruku
V té chvíli půjčil chlapci své rukavice, aby se chuděra mohl zahřát. Od mrazu byl celý zčervenalý a jen se třásl. John si řekl, že takhle to nemůže nechat. Své svěřence zbožňoval a nemohl se dívat na utrpení, kdy rodiče dětí si nemohly rukavice nebo čepici pro ně dovolit.
Hned jakmile odvezl děti do školy odešel na nákupy. V obchodě s levným oblečením nakoupil dostatek rukavic a čepic nejen pro dotyčného chlapce, ale také pro ostatní děti a jal se je rozdat v knihovně školy.
„Nesnesu dětský pláč.“
Co vedlo Johna k takovému kroku? Jak sám říká, ve svých 52 letech je sám dědečkem a jednoduše nesnese dětský pláč. Chlapec a jeho rodiče byli vděční nejen za oblečení, ale hlavně za gesto, kterého se jim od řidiče školního autobusu dostalo.
O to více je na svého zaměstnance pyšné vedení školy, které zveřejnilo celý příběh na Facebooku, aby se příběh šířil dál a podnítil i ostatní lidi ke konání malých, ale velmi užitečných gest a dobrých skutků.